03. 10. 2015 | Píšu, jezdím, ale....

Tuto zprávu píšu pro kohokoliv, kdo sem ještě náhodně zabloudí ( nic jiného totiž po roční odmlce čekat nemohu ;-). Píšu....a mnohem víc, než kdykoliv jindy. Jezdím, ale v letošním roce mnohem míň, než kdykoliv předtím. Přesto je mou každodenní náplní cyklistika v nejrůznějším pojetí. Tak, jako mi zamotala život (a nutno podotknout, že krásně !) před 20 ti lety, kdy jsem okusila první závody, úspěchy a dobrovolně pak nastoupila na cestu vrcholové dřiny, dost podobně mi cyklistika pootočila život teď.... Podívejte se na mé snažení, kde je cílem poodhalit krásu, možnost zážitků, které "kolojízda" nabízí, přiblížit něžnému pohlaví tu něco z techniky, speciálního oblečení, užitečných doplňků na kolo, představit hvězdy i hvězdičky českého závodního pelotonu (samozřejmě, že dámského)... Je toho mnohem víc, včetně plánů do budoucna. Podívejte se na dámský, specializovaný web : WWW.DAMYNAKOLE.CZ To je můj milovaný a někdy také proklínaný časožrout ;-). Přesto (nebo právě pro to výše zmíněné) věřím, že sem ještě nějaký reportík o absolvovaných závodech přibude. Kája

24. 09. 2014 | Jak jsem vyhrála v 50 Pražskou 50 :-)

Původně jsem chtěla ve svém psaní navázat na ještě prázdninové akce, ale pod vlivem sobotních zážitků to vezmu pozpátku :-). Letošní rok, provázený zdravotními peripetiemi, jsem vděčná za každý úspěch, respektive mám pro ně svou specifickou stupnici. Závod "Pražská 50", je moje srdeční záležitost, ať už díky osobním vztahům s ředitelem,p. Landou a lidmi, kteří pomáhají s organizací, milou diváckou atmosférou, která tam každoročně je, ale i nepřetržité řadě (teď již 8) vítězství za sebou. A letos to mělo obzvlášť sladkou příchuť. Na startovní čáře jsem byla s naší Kačkou, která v létě začala trochu jezdit na kole. Naše společné sefie, zhotovené půldruhé minuty před startem, bude patřit mezi vzácné kousky mé fotogalerie:-). Samotný závod mám za ty roky dokonale pod kůží. Vím přesně, kde je potřeba být v kontaktu se skupinou, kde se vyplatí jet na maximum, kde naopak šetřit síly. Znám i sebe a vím, jak se na akci připravit, jaký typ tréninku je pro mě potřebný, jak moc si musím odpočinout. Letos to vyšlo na jedničku:-). Před startem jsem moc sebevědomí neměla, o to příjemnější byl průjezd cílem. Děkuji Petrovi, který se celý pátek věnoval přípravě mého nového speciálu - TREK Superfly 9.8 SL /v úpravě K-edition:-). Z původního kola totiž zbyl jen rám, představec a řídítka! Petr vsadil na rychlost,vezla jsem 27,5´´ kola, s hladkým vzorkem. Po silnici to frčelo, v bahnitém terénu jsem trochu smýkala, ale to dobře znám z dávných xc závodů. Děkuji mým nohám, že tak jeli :-). Děkuji lepším soupeřkám, že se rozjely na jiné závody a ulehčily mi cestu k vítězství:-) Děkuji Martinovi za občerstvovací a informační servis po trati. A za motivační větu, kterou vyslovil pár týdnů nazpět : "Vyhrát v padesáti Pražskou 50, to by bylo hezký..." ? A bylo :-) Kája

04. 09. 2014 | Třetí "začátek"...

Píšu. A píšu docela hodně v posledních měsících. jen je to ale na jiná místa, než můj osobní web. za čas se jistě srovnám a najdu si i čas na psaní zase sem. Ale pěkně popořadě.... Když jsem koncem května jásala nad zdárnou operací menisku a prvními kilometry na rotopedu, bylo to předčasné. Těsně před prázdninami jsem podstoupila reoperaci- bylo potřeba ještě další obroušení poškozeného menisku. Léto mi tedy nezačalo nejpříjemněji, i když rekonvalescence byla rychlejší, než napoprvé. Snad proto, abych mohla být stále v kontaktu s mým milovaným sportem, začala jsem přesně v tomhle pro mě mrzutém období spolupracovat s dvěma cyklistickými servery - Supercycling.cz a Damynakole.cz, jako redaktorka přes ženskou cyklistiku. Mé tříleté zkušenosti z tištěného média Wild Cat mi sice napomohly, ale přesto tolik nového a v jiném (zrychleném) režimu.Spousta nových věcí, zejména pro odborný web (Supercycling.cz), byla jsem vyslaná i na velký mezinárodní etapový závod, odkud musely přicházet každodenní žhavé reporty, byla jsem bok po boku s českým nároďákem, včetně Martiny Sáblíkové... Sice mi svrběly nohy a oživily se vzpomínky, kdy jsem si sama s trémou připínala startovní číslo na dres, poslouchala týmovou taktiku, ale i role novinářská má své kouzlo :-) . Pak pozvánka na předváděčku pro r. 2015 f. TREK, testování kol, poznávání technických vychytávek...kolem mě samý zkušený chlapi a samá technika :-) Ale jak to šlo, i já jsem začala opět najíždět kilometry....silnice, silnice...a zase silnice..do terénu jsem se bála. Leč čas běžel a já přeci jen cítila závazky vůči svým partnerům /už se mi nechce psát sponzorům neb naše letitá spolupráce je v tuhle chvíli opravdu v jiné rovině/. a tak jsem se v srpnu postavila na start menšího závodu. Moje pocity byly příšerné - všichni rozzávodění, zatímco já poprvé ve vysoké intenzitě...uf, dlouhých 45 kilometrů, už v půlce závodu jsem byla malověrná, jestli vydržím. Ale naštěstí profil byl milostivý a posledních 12 kilomterů se víceméně klesalo k cíli. nechci hanit konkurenci, ale ani přeceňovat svůj výkon. Ty nejlepší ten den závodily jinde a tak jsem vyhrála. Bylo to zvláštně příjemné ...letos třetí "začátek". Vítězství vůle, morálky ? , prostě jsem paličatá a tohle mě nezlomí. Pokračování napíšu v brzku...

08. 05. 2014 | Moji milí....

vlastně už možná píšu tyto řádky jen tak pro sebe, protože četnost mých příspěvků velmi ochabla. Ale i to má svůj "čistící" účel... Popravdě – před dvěma měsíci, jsem měla rozepsaný příspěvek , ale…. Nevím, jak na něj teď navázat, stalo se toho za ten relativně krátký čas docela hodně. Jak už to bývá, z nenápadných věcí vzniknou velké, výrazné… Jednou v noci, myslím, že to byl povánoční čas, kdy jsem se převalovala v posteli a namísto spánku přemýšlela o všem možném (odpusťte, detaily si nechám pro sebe ), přistihla jsem se, že mě jako červená nit současného žití, provází smutnění po našem Péťovi. Blížily se mu 30 té narozeniny a také už to byl rok, co jsme se viděli naposledy. A tak z té nenápadné myšlenky, za podpory mé rodiny, vznikla moje velká cesty na druhý konec světa. Pár týdnů jsem zvažovala i důvody proti, paralelně jsem ale také hledala vhodné letenky, řešila své zdravotní neduhy, abych přijela na N.Zéland fit. A pak přišel den D a já se vydala směr Dubaj – Sydney - Queenstown. Čekalo mě 5 týdnů v krásné zemi, která je velmi přívětivá ke všem, co milují přírodu, biking, klid, život beze stresu, co se rádi smějí. Ale hlavně tu byla spousta společného času s naším Péťou a jeho báječnou přítelkyní , Léňou. A abych nezapomněla na profesní misi, průzkum místného sportovního komplexu, v kterém Péťa pracuje. Počínaje recepcí, přes posilovnu, bazén a skupinové lekce, vše na vlastní kůži jako klient. Předběhnu čas – a říkám, že opravdu moc dobrá zkušenost. Jedině snad že namísto Spinningu se zde jezdí v rámci licence LessMiles tzv. RPM a to mi svou koncepcí vůbec nesedí. Člověk míní a život mění – pokolikáté už jsem se o tomto pravdivém rčení přesvědčila. Stejně tak i že každý máme limit, zásobu energie, kterou můžeme čerpat. Ať jde o zátěž fyzickou neb psychickou. Pár věcí jsem u sebe přehlížela, dlouhodobější starosti o Petrovo zdraví mi plíživě ubíraly síly, a i sama jsem se k sobě nechovala příliš šetrně. Předodletové dva týdny jsem chtěla strhnout pracovní rekordy, spánek šel stranou, vždyť jsem měla před sebou pohodové týdny. Cesta na druhý konec světa, se 12 hod časovým posunem, je taky pro tělo pěkná „ťafka“, pro mě nic nového, dospává se to pár dní. Jenže já přijela do ráje, přivítali mě moje zlatíčka,nádherné, slunečné počasí, nabízela se jedna aktivita za druhou….a spát se vlastně ani nechtělo. Naopak, cloumala se mnou euforie, pozitivní emoce…. Ale i to je zátěž. A pak jsem dostala od svého těla „políček“, na který budu dlouho vzpomínat. Byl to čtvrtý den pobytu, hodinu a půl se v poklidu projíždím po lese, nikde živáčka….a zničeho nic (myslím), se moje srdce pobláznilo a jelo dvojnásobný kvapík. TF 230 – 240 / min ukazoval nejen sportester, s kterým vždy jezdím, ale i potvrzoval to reálný vjem. No – co vše se mi v tu chvíli (která mimochodem trvala půl hodiny ! ) honilo hlavou, je asi každému jasné. Nutno podotknout, že jsem v této zdravotní oblasti „nováček“,teď už vím, že tachykardie ( jak později diagnostikovali v nemocnici), není až tak velký průšvih, a není výjimkou, že postihne i sportovce. Následujících deset dní bylo v duchu velkého zklidnění, dalšího dovyšetření, testů, ale také setkání s velmi milým a profesionálním zdravotním personálem. Další 4 týdny utekly příliš rychle, takže jsem si nakonec pobyt na N.Z . ještě o 12 dní prodloužila. A užila si spousty hodin na biku, v liduprázdných lesích, pastvinách, na singletrailech, cyklostezkách a poznávala skoro každý den něco nového. Jediný, ale velký rozdíl, mezi předchozími lety v předzávodní přípravě, byl v pojetí mých tréninků. Na kolo jsem chodila s chutí a podle počasí – pro zážitky, sportester měla jen k ohlídání vysoké intenzity, nikoliv k intervalům. Žádný plán, žádné „tréninkové motivy“, žádný stres. Hlava nic jiného stejně nechtěla. I přesto, že jsem věděla, že opět naskočím do závodění. Až se budu na to cítit. Rozhodně jsem chtěla dodržet řádnou ponávratovou aklimatizaci. A taky dořešit delší čas pobolívající koleno. Pár dní po příletu jsem měla termín na vyšetření – a zkušený sportovní lékař měl pro mě jasnou diagnózu – poškozený meniskus, řešit operativně. Co nejdřív. No – prima… Teď už mám zákrok za sebou, dva dny pajdám s berlemi, ale prognózy jsou velmi pozitivní. Za týden rehabilitace na trenažeru, za tři týdny do zátěže. Tak jo….tak zas do boje. Miluju pohyb, miluju kolo - chybí mi …a chybí mi i závodění. Myslím ale, že toho letos stihnu ještě docela dost. Kája 

26. 11. 2013 | Listopadový ...

Ne, ne...nezapomněla jsem psát, jen času se nějak nedostávalo. A taky jsem byla občas ve stavu, kdy bych ze sebe chrlila stejně jen mrzutosti a na to není nikdo zvědavý. Za posledních pět týdnů jsme společně s Petrem zorganizovali čtyři noční závody TREK Prague night mtb series. O tréninku to z mé strany nebylo, přestože počasí bylo celý říjen nádherné. Mým parťákem byla mačeta, koště a hrábě na odmetání listí z nových trailů. Ale dle ohlasů i atmosféry na akcích to stálo za to. Našla jsem si čas i na další krok v léčbě plotýnky, která mě trápí už od loňského podzimu. Podrobila jsem se zákroku,docela trefně nazývaném - PRT - kdy se zavede injekce přímo k uskřípnutému nervu a vstříkne léčivá směs. Pak se týden, dva čeká, jestli to zabere. A tady se dostávám k důvodu, proč mě provází ta mrzutost. Pravděpodobně mě čeká pokus číslo dva. A nebo možná i něco víc, ale tím si teď nechci zatěžovat hlavu. Naopak dlouho v mých vzpomínkách zůstane jeden sobotní podvečer, kdy se konal spinningový maraton pro "Pomocné tlapky" o.p.s,kam jsem byla pozvaná jako lektor jedné hodiny. Na pódiu společně s cyklistou Jirkou Ježkem,což je borec největší a v sále skvělá parta nadšených lidí. Rozptýlení a nucený klidový režim (o který jsem ale vůbec nestála) mě potkal před 14 dny, kdy jsem si "samopéčí" (detailů Vás ušetřím, rozhodně nepatří mezi hrdinské:-) ) natrhla ramenní manžetu a porušila ac skloubení v pravém rameni. Fakt paráda. Čtyři dny téměř nehybná protože to sakra bolelo, spánek v sedě...prostě zážitkový týden. Bolest pozvolna ustupuje a já opatrně začínám pošilhávat po sportu. Říkáme tomuto období "příprava na přípravu". Ale příliš dopředu se v tuhle chvíli nedívám. Jen jsem si v tom příliš klidovém období znovu uvědomila jedno : "Miluju kolo, to co jede i to, co stojí. Když na něj nemůžu, trápím se". Takže hurááá brzy mezi moje spinningáře :-). Příjemný předvánoční čas Vám všem, co jste to dočetli až sem !

16. 10. 2013 | Závod "navíc" - ČT Author cup

Opět jsem si ověřila, jak velký podíl na výkonu má hlava. Závod Pražská 50, kde jsem se skutečně vydala ze všech sil, byl posledním vrcholem, ke kterému jsem směřovala trénink. Po tomto datu se stala prioritou péče o zdraví, přesněji řešení mého dlouhodobého problému s vyhřezlou ploténkou. A tak trávila mnohem více času v ordinaci a rehabilitaci, než v sedle kola, přestože počasí bylo hodně přívětivé. Koncem září jsem si „odskočila“ na téměř domovský cross country závod „Jurečkovská šlapka“, v nedalekých Říčanech. Sice jsem zvítězila, ale rozhodně to nebylo tak snadné, jak to z výsledků vypadalo. Pak už jsem se vozila jen v rámci přípravy tratě našich nočních závodů. Posledním závodem byl Author cup, letos poprvé pod křídly ČT 4 sport. Na tuto akci jsme Petrem angažováni firmou Hatex, a jedeme za čokoládu Toblerone. Pro nás víkend s fajn lidmi v Jizerských horách, už nejde o výsledek, v žluté Toblerone barvě jsme všude vidět, nervozita jen snad z důvodu, aby se člověk v tom masovém závodě nestal součástí nějakého karambolu. Tréninkové lenošení bylo znát . Moc mi to nešlo, nebyla vůle se trápit , hlava byla vyladěná už na čas posezónní. Výsledek: „utrpěla“ jsem vítězství v kategorii žen 40 + , v celkovém to nestálo za moc. Ale to tentokrát vůbec nevadilo. Až bude potřeba, zas hlava zbytku těla poručí . PS. Ve středu je na pořadu další díl z našeho nočního xc seriálu, tak se – v roli pořadatele – opět těším na setkání s fajn bikerskou partičkou. Jste zváni….s kolem i bez, jako fanoušci /info na www.omexym.cz

23. 09. 2013 | Podzimní radosti :-)

Když už jsem se pomalu smířila s tím, že moje letošní závodění bude spíš trápením, přeci jen mi podzim přinesl pár světlých momentů. Poslední srpnový víkend se jel další z dílu Galaxy série, v jihočeské Jistebnici. Pár dní před závodem jsem dostala nový bike –TREK Super Fly FS 9.9 SSL. V překladu – 29 palcové, karbonové celoodpružené kolo. .Na zajetí a „zvykačku“ bylo pár hodin, jméno dostal hned – Black J . Šla jsem do závodu ne s cílem podat super výkon, ale spíš poznat, jak si s kolem budu rozumět. První dojem byl fajn, větší pohoda ve sjezdech, trošičku nejistota v technických pasážích. Výsledek nad očekávání, vyhrála jsem celkově a ve velké pohodě. Vítězný Van Gilern cup. O týden později byl na pořadu pěkný terénní závod, nedaleko Prahy, s bezva organizací , atmosférou i pěknými odměnami pro jednotlivce i smíšené páry. A tak jsme po dlouhém čase vyplnili společnou přihlášku s Petrem. Prioritní pro mě ale byla individuelní soutěž, kde jsem měla těžkou soupeřku. Musím (a ráda) zmínit jméno jedné dámy, která už také nepatří věkově mezi nadějné juniorky :-), ale v letošním roce dokázala nechat za svými zády na několika akcích své o mnoho let mladší soupeřky. Vodačka Marcela Prskavcová, mimochodem maminka vicemistra světa ve vodním slalomu, disponuje obrovským fyzickým potenciálem. Já měla navrch v technice. A pak…..můj Black…jelo se mi skvěle, z kopce ale i do kořenových výjezdů jsem měla výborný pocit. Ne, že by mě nebolely nohy….to zas prrr !!! Navíc jsem měla pomalý defekt a jednou jsem musela dofouknout zadní kolo, což mě stálo dobrou minutu a půl. Ale v cíli jsem se radovala a užívala si po dlouhé době pocit z dobré jízdy. A za chvíli i dvojí radost - kromě vítězství mezi ženami jsem šla na vyhlášení ještě jednou - vyhráli i smíšené týmy. Pražská 50 – vítězná obhajoba Účast na letošní „Pražské 50“ vlastně „zajistil“ sám ředitel – a to když mi na jaře prosil o autorizaci plakátu k závodu, kde použil mojí loňskou fotku z vítězného průjezdu cílem. Kromě pár vyvolených světových cyklistek se většině nedostává velké popularity , takže to byla pro mě pocta. Pravda, do historie závodu jsem se zapsala 5 ti vítězstvími v řadě, i tak ale velmi milé překvapení. Moji blízcí mi řekli, že by ta „ Holka s plakátu“ měla na startu ještě jednou stát a tak jsem si zářijové datum zapsala do kalendáře. Petr mi přichystal specielní kolo, resp. jsem Blacka vyměnila za „Malýho “ – což je kolo pouze s odpruženou vidlicí a na malých kolech. A taky jsem si dala pár specielních tréninků, včetně vytipování vhodných míst k ataku. Tušila jsem, že se sejde opět větší konkurence. Jak moc ale vyrovnaný závod nakonec pojedeme, napadlo málokoho. Po startu následují v rychlém sledu tři kopce, bojuje se o skupinu. Byly jsme spolu. V průběhu dalších 20 km se naše pořadí přesýpalo, ale stále v kontaktu. Nájezd do předposledního kopce, atak mojí soupeřky, ale daří se mi držet její tempo. Zbývá jeden blátivý sjezd –pár chlapů padá, ale my nechybujeme ani jedna, zbývá poslední cca 350m výjezd, na začátku ztrácím, jsem třetí, ale brzo se dostávám do rytmu, a jsem zas po boku první holky. Nedarujeme si ani centimetr, zkouším před vrškem nastoupit, ale jedeme pořád vedle sebe. Je tu rovina a pak už jen 2 km sjezd s řadou zatáček. Zkouším to znovu, nástup za zatáčkou, nástup i z kopce, získávám pár metrů….moc nevěřím tomu, že to udržím, cíl je tak daleko ale není jiná možnost, než jet úplný doraz. Poslední metry…lapám po dechu, na kyslíkový dluh už jedu dlouho. Touha po vítězství byla veliká…..a podařilo se ! Po šesté v řadě..o 9,5 vteřiny. Na vítězné gesto, podobné loňskému rozhodně síly nemám, naopak se poroučím k zemi s jednou touhou se vydýchat. Ale za pár minut je fajn…moc fajnJ.

11. 08. 2013 | Pozdrav z Flachau

V čase, kdy píšu tento příspěvek, se chumlám do teplé mikiny a má za sebou náročný noční bikový závod. Opět po roce v rakouském Flachau …. Nejsem nijak úžasný vrchař a přesto jsem znovu absolvovala na 4 km okruhu kruté stoupání a náročný sjezd po mokré sjezdovce. Dvě hodiny a pořád dokola. Moje nohy ten večer vystoupaly (pomyslně) na Sněžku. 8 okruhů , přes 1600m převýšení. V každém kole jsem si říkala, sakra proč to dělám, proč tohle podstupuji ? Ale ta úžasná divácká kulisa, atmosféra celé akce, za kterou by se nemusel stydět leckterý světový závod… Nohy přebolí a zážitky zůstanou. Servis mi tentokrát dělala naše Kačka, byla skvělá a ač jde sport v tenhle čas tak trochu mimo ní, při vyhlášení byla z mamky na pódiu dojatá. Na vítězku jsem letos vůbec nestačila, jela o level jinde, ale s druhým místem jsem spokojená. Letos je pro mě řada závodů dost trápením, umocněno ještě letním tropickým počasím, které mi vůbec nesedí. Když jsem zmiňovala „zážitky“, které v hlavě zůstanou, patří mezi ně i závod z Mikulova, součást Galaxy série, kterou jezdíme pro mého sponzora. Ten víkend padaly teplotní rekordy, na jižní Moravě 39 ve stínu, start v 11:30h, délka 70 km, moje tělo protestovalo hned od začátku. Vlastně jsem nezávodila s nikým, jen snad abych nezkolabovala a nějak dokončila. Od prvních kilometrů jsem se pohybovala u své maximální TF, aniž bych cítila, že nohy odvádějí nějaký výkon. Moje silná vůle mě dovedla do cíle, i na stupně vítězů to stačilo, ale opakovat něco podobného už opravdu nebudu. Teď mám před sebou dva dny odpočinku, zde v Rakousku, které si hodně ráda užiju 

07. 07. 2013 | Znovínské trápení

Tradiční závod, pod taktovkou tří úctyhodných pánů: Jana Valy, Pavla Landy a Štěpána Škorpila-Vinařská 50, který se již po čtrnácté konal v poslední červnový víkend, mě tentokrát nezastihl v dobré formě. Co v dobré…v žádné . Až do středy jsem polehávala s nachlazením, které jsem si, šikula, pravděpodobně způsobila intenzivní klimatizací . Ale zkusit jsem o chtěla…. v pátek odpoledne lehké projetí na trati závodu bylo příjemné, i když jsem věděla , že týdenní pauza není ideální. Ale zas jsem v koutku duše doufala, že budu mít odpočaté nohy a v kombinaci s vůlí to třeba půjde. Jenže ouha…. Je velký rozdíl na pár minut „zabrat“ a nebo to valit ve skupině s maximálním nasazením desítky minut. Jako několikanásobná vítězka tohoto závodu startuji z první řady, což je výhoda pro zaváděcí 8kmouhý d okruh, ale tentokrát mě moje snaha udržet se do zúženého nájezdu mezi nejrychlejšími stála mnoho sil. Sil, kterých jsem na tento závod neměla. V nohách chyběla síla, pocit odpočinku snad mělo jen srdíčko, které si vesele tepalo téměř v rekordních výškách, což ale vůbec nebylo dobrý. Tenhle závod je velmi rychlý, na startu je pře 1500 účastníků, jezdí se ve skupinách. Pro mě to bylo jedno velké trápení…vždy jsem pár kilometrů silou vůle vydržela v kontaktu, pak pár minut jela osamoceně, než mě pohltila další grupa. A takto se to znovu opakovalo…a znovu…a znovu. Vlastně mi bylo lhostejné celkové umístění mezi ženami, hlídala jsem si svou věkovou kategorii a chtěla dojet pro tým, jen jsem věděla podle průběžného pořadí, že se pohybuju oproti loňskému roku o cca 50 míst vzadu. Za necelé dvě hodiny jsem prožila jen pár světlých okamžiků…no a pak až ten v cíli, že už to trápení končí. Resumé: celkově 6 místo, vítězství v kategorii a 3. v týmech. Kdyby šlo o jiný závod, asi bych víc váhala, zda nastoupím, ale tahle akce má svou krásnou atmosféru, počínaje zázemím, milými lidmi, konče odměnou v cíli – pro každého, kdo dojede lahvinka vína, pro ty vyhlašované lahví Znovín Znojmo mnohem víc  a navrch kupu výborné čokolády Toblerone. PS. Světlý okamžik jsem měla v cíli i s výkonu Petra, který dojel v kategorii 3,( a 23. celkově). ,,ale „nadělil“ mi 10 minut, čímž mě pěkně nasr… 

23. 06. 2013 | Když se daří, tak se daří.... :-(

Po dvoutýdenní závodní pauze, kterou jsem ale využila k tréninku, jsem se těšila na pražský závod Genesis Bike Prague, které spolupořádal i nás kamarád a klient z fitka. No....dopadlo to báječně, ve čtvrtek jsem ve fitku spadla ze schodů ,odnesly to záda a zhmožděný stehno, v pátek ráno jsem se vzbudila s bílým jazykem a parádním "knedlíkem" v krku - doběhla mě v těch vedrech klimatizace z auta. Takže víkend napůl v posteli...fakt paráda :-( Neděle večer - už je líp. O víkendu ZNOVÍN 50, tak snad...

06. 06. 2013 | Trojí zadýchání

Jen hezké vzpomínky zbyly na příjemný čas, slunečné dny a silniční tréninky na Mallorce. Pak přišlo zvláštně "útlumové" období. Kondice bez pořádné zimní přípravy byla špatná, ale to jsme čekala, i proto upravila přípravu a zatímco řada nažhavených sportovců okusila první závody, já se pomalu prokousávala obdobím objemových a silových tréninků. Jen četnost byla jak noty na buben (tedy samá pauza). Moje pozornost byla zaměřená na vylepšení problémů s plotýnkou, která mě v různé intenzitě znepříjemňovala život. Byly dny, kdy jsem už byla opravdu malověrná, že mi cvičení pomáhá. V tu chvíli mi byly cyklistické tréninky a nějaká cílená příprava skutečně ukradené. Čas běžel, květen se přehoupl do druhé půle, bylo na čase otestovat tělo ve větší zátěži. A tak jsem na to šla "šokovou" terapií, což v praxi znamenalo, že jsem se přihlásila do závodu. První "zadýchání" proběhlo při závodě Author Bezdězská 50. Lze říct, že závod není těžký, ani profilem (převýšení necelých 500m), ani technikou. Jenže se jede tak strašně rychle...a pořád a pořád. Bolelo to velmi..lapala jsem po dechu, nohy neposlouchaly, jak bych chtěla a kdy bylo třeba, po 1h a 43 min jsem dosáhla cíle, oproti okolním závodníkům v dost vyčerpaném stavu, ale bylo to tam. Ne výsledek, ale vědomí, že tělo závodní záběr vydrží, že hlava dokáže dát pokyn k dřině a funguje to. když už zmiňuju umístění, celkově 3. a vítězství v kategorii mi radost udělalo. Obzvlášť, když jsem se na stupních sešla se svou dávnou spolubojovnicí ze zlatých dob cross country, Janou Jeřábkovou-Hladíkovou. O týden později mě čekalo první otestování v terénu, v závodě Galaxy série, v Prachaticích. Zatímco předchozí závod byl v parném dni, tady byla předpověď hodně mrazivá - ve vyšších polohách jen pár stupňů nad 0,přeháňky. Déšť udělal na trati své, o bláto a kluzké kořeny nebyla nouze. Vnímala jsem blok, víc jak opatrná jízda v prvním těžkém sjezdu, obava, že spadnu,co záda, byl divný pocit, ze špatné jízdy, kdy s tím ale nejde nic dělat :-(. Přitom jsem sjezdíky tak milovala a získávala v nich..... Postupem času jsem se lehce uvolnila a možná i jela trochu líp. Prokousala jsem se na druhou pozici v ženách, šla místo po místě kupředu...Jenže závodník musí umět nejen šlapat, ale i koukat. Cca 10 km před cílem,v momentě, kdy jsem jela úplně sama, v jednom trochu hůř značeném místě,sjela z tratě, zabloudila a hledáním ztratila zhruba 12 minut. I am stupid !! :-( Třetí v cíli, druhá v kategorii - dobře mi tak. Hůř dopadl Petr, už na 3 km měl technický problém s kolem a závod pro něj skončil. Do třetice -závod pro spol. Toblerone-Hatex, klasiku mezi českými závody Král Šumavy. Přesněji v mém podání "Králíček.."-zvolila jsem totiž z časových důvodů (měla jsem další akci v sobotu odpoledne 150 km daleko) krátkou trasu, 45 km, netušíc, jak dobrá volba to byla :-). Pršelo, lilo...a LILO. Pršelo i před závodem, trať byla krásně bahnitá. A těžká. Pro srovnání - v letošním roce byl vítěz o téměř půl hodinu pomalejší, než v roce minulém. Pro mě celkově druhé místo, vítězství v kategorii. Ten den si zasloužil ale uznání každý kdo dojel do cíle. Nuže - tři "zadýchání" jsou za mnou. Kondice pokulhává,do loňské formy daleko.Kupa práce...když bude držet zdraví, dá se s tím něco dělat. Tak uvidíme.... Kája

07. 04. 2013 | Věřte-nevěřte..:-) .. v galerii jsou fotky za r. 2012

Ve volný den pobytu na Mallorce jsem zapátrala ve svém archivu a s pomocí svého webmastra máme v galerii fotky ze závodní sezóny 2012.

27. 03. 2013 | Jak se za pačesy vytáhnout z bažiny....

Moji nejmilejší a nejvěrnější :-) …toto oslovení je zcela namístě, protože odmlka od posledního příspěvku je víc než dlouhá. A tak sem zavítá opravdu jen čtenář z výše zmiňované skupiny. Zcela na rovinu přiznávám, že jsem psaní dlouho oddalovala. Prošla jsem si hodně zvláštním obdobím a nechtělo se mi psát v době, kdy by ze mě vylézaly jen mrzutosti, stěžování a z textu by bylo znát moje nenaladění. Na to stejně není skoro nikdo zvědavý, těch zpráv, co patří do škatulky „negativní“, je kolem nás až až. Sama jsem si potřebovala pár věcí srovnat, je fakt, že když už jsem se „nadechovala“, přišlo zas něco nenadálého k řešení... Nečekám, že by bylo přede mnou období velkého klidu, ale hlava je (doufám) připravená.

Zkusím „navázat“ na poslední psaní a lehce nastínit …jak bych to trefně nazvala… třeba „čas zimních kotrmelců“. Když jsme duševně strávili zrušení cesty na N. Zéland, kam jsem se samozřejmě moc těšila... (víc v předchozím příspěvku), a v Čechách přišla poměrně brzo sněhová nadílka, začala jsem se tedy těšit (a i nenápadně připravovat) na běžecký závod Jizerskou 50. Účast jsem přislíbila opět spol. Hatex, která tuto akci sponzoruje a staví i svůj firemní tým. Je pravda, že v předvánoční čas je ve fitku dost práce, máme tradiční maraton, ale něco jsme odtrénovat stihli a hlavní porce měla čekat v posledním prosincovém týdnu. Jenže hned 26. 12. mě skolila ukázková viróza, kdy jsem 5 dní ležela jak mrtvola, novoroční procházka v délce 20 minut byla vrcholným sportovním výkonem! A to jsem ještě netušila, že ani následujících 14 dní to nebude lepší. Když to shrnu, přidaly se další komplikace, zánět průdušek, ATB, snížená imunita, atd. Závod J 50 jsem sledovala z postele, zbytek ledna jsem trávila dle možností na horách, ale jako turista. Náhradou za běžky, které byly příliš intenzivní, jsem si oblíbila výlety na skialpech, kde se snáz ohlídá nízká TF a zadýchání. I tak jsem si užila pár nádherných dní , které mě pozitivně dobíjely. A bylo to potřeba. Protože paraelně s akutními problémy, jsem od listopadu řešila chronickou bolest v zádech, která mě omezovala při protahování, občas i vystřelovala do svalů na noze. Pár návštěv na rehabilitaci, výsledek pro terapeutku neuspokojivý, následovalo vyšetření na neurologii, a pak – MGR potvrzuje vyhřezlou plotýnku, která utlačuje nerv. Nález nic moc, prognóza 50 na 50, jestli bude nutná operace. Ach joooooo!!!! Začíná období cvičení, hledání co dělat můžu, co stav zhoršuje, období nejistoty… Světlým bodem v tomto „nečase“ byl příjezd našeho Péti na měsíc do ČR. Po 3 letech doma, na všechny své blízké měl 4 týdny času a tak jsme připravili společně pestrý, zážitkový program… prostor pro nudu rozhodně nebyl. Jenže člověk míní, život mění. Prodloužený lyžařský víkend u známého v Altenmarku, na který jsme se 2 měsíce moc těšili, skončil hned druhý den: Péťa si urthl meniskus a křížové vazy. Následovala operace ve Schladmingu, zbytek pobytu doma o berlích. Už toho bylo nějak moc… mávat svému dítku (byť dospělému), na letišti, když ho odváží na invalidním vozíku… :-(

A v tomhle čase jsem se měla ještě rozhodnout, co já a další „závodní“ rok. Zda budu, jak budu, kde budu… Loňská sezóna byla výborná, vyšlo mi skoro vše dle mých představ, moji partneři byli spokojení, na mě bylo rozhodnout, co dál. O svém původním rozpoložení a čase na rozhodování jsem psala. Teď byla ale řada věcí v jiném světle. Těžko se mi hledala motivace, když jsem se řadu týdnů plácala v nemocech, a když vlastně dosud nevím, jestli se podařilo stabilizovat plotýnku v přijatelném stavu.

A co že přispělo k pootočení mého pohledu na všechno? K vánocům jsem dostala knížku „Princip Barona Prášila aneb jak se za pačesy vytáhnout z bažiny“. Složitý název o ještě složitější věci: o životě. Přesněji o řešení věcí se sebou samým, s okolím, jak najít nový pohled na stereotypy, prostě jak si sám pomoci. Nasákávám jednotlivé principy, stanovuju si malé cíle. Bylo líp, ale může být hůř. Pakliže jsem dřív plánovala do detailu celý rok, teď mám hrubé obrysy. Rozhodla jsem pár nutných věcí, a vím, že budu „variovat“ dle momentální situace. S tím, jestli závodit nebo ne, mi dost pomohla návštěva našeho Péti, který bude i další rok pobývat na Novém Zélandu. A tak prý máme zas přijet na podzim na HUKA XL maraton. Ten, co je krásný, těžký, co jsme ho okusili, ale pro nepřízeň počasí byl zrušený, na druhý pokus jsme nejeli kvůli nemoci. Dostatečná motivace? Asi ano…

V tuhle chvíli sedím na terase hotelového apartmá na Mallorce. Za chvíli vyrážím na další trénink. Když jsem v Praze najížděla první kilometry, cíl byl se připravit sem, na toto soustředění, abych si to mohla „užít“ a pozdravit svá oblíbená místa… St. Marii, Formentor, Sa Calobru a velikána Puig Major. Zatím to zvládám. Rozhodně nejde o happy end, hned po návratu další rehabilitace. Ale vše je nějak veselejší… kolo mě baví, určitě si ještě zazávodím, jen odkládám stres detailní termínovkou. A taky nevyslovuju nahlas slovo „těším se“. Žít a užívat… právě teď a tady. Doufám, že můj další příspěvek bude zas o kus pozitivnější a hlavně dřív, než za pár měsíců!

Kája

27. 11. 2012 | Tečka na závěr....?

Původně jsem měla psát úplně jiný obsah příspěvku, ale jak to už v životě chodí, člověk míní, život mění. Letošní sezóna byla až na pár klopýtnutí velmi povedená, nejen výsledky mě potěšily, ale i takový vnitřní pocit, že se mi vrátila investovaná energie. Jak říká můj kamarád „nejsi už žádná ranní rosa“ :-), ale i přesto jsem vnímala oproti předešlému roku vylepšení. Taky ale vím, že to nemůže fungovat napořád… a tak mi v hlavě začala hlodat myšlenka, že by tento rok mohl být důstojným zakončení mojí závodní kariéry. I proto jsem se tak snažila, i proto jsem letos jezdila kompletně Galaxy sérii, abych jí celkově vyhrála, stejně tak jsem se postavila (poprvé ve své kariéře :-)!) na start nesmírně náročných a zároveň krásných maratónských závodů – Malevil cupu a Author Šela maratonu. Závodní rok byl dlouhý, ale ani říjnový NOVA cup, který jsem jela pro spřátelený tým HATEX TOBLERONE, nebyl posledním. Zakončit letošní sezónu (a možná i nejen tu) jsme se chystali na druhém konci světa... jasně... na Zélandu, v závodě, co loni zrušili kvůli vichřici. Odzávodit a užít dva týdny dovolené s naším synkem. A pak... kdo ví.

Ale jak jsem už psala, člověk míní, život mění... Příprava na těžký zélandský závod nebyla snadná, rozmary počasí, včetně říjnové sněhové nadílky, k tomu pořádání tří nočních závodů PRAGUE Night series, rozjezd nových aktivit ve fitku, prostě bylo toho nějak moc, postupně nás s Petrem složila nemoc, týdenní klid nezabral, následovaly antibiotika, tělu se nechtělo nic, natož předstírat nějaký sport... Čas běžel, den odletu se blížil, řešili jsme to intenzivně. A že to byl pěkný koktejl přání, pocitů i faktického stavu. Přišlo racionální rozhodnutí – letos bez nás. Aha... takže příští rok?? Já, kolo a závodění i příští rok?? Zas přichází hlasy z okolí, zas jsem dostala od jiného blízkého človíčka radu: „nač vyskakovat z rozjetého vlaku“! A tak si beru ještě pár týdnů na rozmyšlenou, jestli budu brázdit lesy na kole a užívat si jen tak a nebo si na jaře opět přidělám startovní číslo a stoupnu na startovní čáru se stejným nasazením, jako letos. Příjemný předvánoční čas Vám všem... a určitě naviděnou v bíle stopě.

Kája

11. 10. 2012 | Když si myslíš, že jsi orel, jsi…. aneb že by smolná třináctka ??

Sice už říjnový víkend, ale s letními teplotami provázel  jeden z posledních letošních závodů. Téměř domácí prostředí, Dolní Jirčany a velmi sympatický sportovní klub „Symbio+ cycling“-přichystali čtyřokruhový závod v délce 40km. Jelikož závodím pátý týden za sebou a sil už opravdu ubývá, pojala jsem to tentokrát tréninkově se snahou ušetřit co nejvíc sil. A dojet ve zdraví a bez defektu – lehký nádech pověrčivosti, byl to totiž můj letošní třináctý závod.  Už při rozjiždění  jsem zaregistrovala „velkou“ soupeřku, ale i kamarádku z terénního triatlonu, která za týden odjíždí na MS na Havaji. S úderem 12h odstartovalo přes 150 závodníků vstříc prvním kilometrům. Jela jsem podle pocitů, ale i se sportesterem, v prostoru průjezdu do dalších kol  a ještě na jednom místě, zhruba 2km před cílem (toto je důležitá informaceJ ! ) jsem měla „informátora“ o tom, jak si vedu. Úplně volně jsem nejela, přeci jen dav kolem mě i atmosféra „táhne“, na okruhu byly tři stoupání, místy i docela prudké, co se „zakousnou“ do nohou, takže tam jsem se snažila o lehčí převody a kmih. Průjezd po prvním kole – náskok 1:10´, na konci druhého dalších 10 vteřinek k dobru, před závěrečným okruhem jsem náskok navýšila na 1:30´. To už se zdálo jako dostačující,dokonce jsem dostala pokyn, že můžu  zvolnit, a ty zmiňované 2 km už jsem jela hodně na pohodu. Jenže….jak uvádím v titulku..když si myslíš, že jsi orel, resp. já v tuhle chvíli vítěz, jsi ….doplňte si sami J. Necelých 300m před cílem slyším křik : jeď, je za Tebou !!!...no, jenže než z pohody přeřadíte na režim turbo, chvíli to trvá. A tak doslova na cílové pásce prohrávám závod …tedy končím na druhém místě. Přiznávám, že jsem byla chvíli smutná, ale člověk nemusí chodit daleko do historie, aby našel příklady smolných okamžiků, které rozhodly o pořadí v cíli…..např. náš Krystián Hynek přišel  500m před cílem o stříbro na MS v maratonu, Nino Schurter  na tom byl ještě hůř –prohrál olympijské zlato v poslední zatáčce- a vyhrál Jarda KulhavýJ. Začala jsem jedním příslovím, ukončím jiným : Když nejde o život, jde….. Mějte se a smějte se!

 

01. 10. 2012 | Posmutnělé vítězství...

I poslední zářijový víkend jsem měla na programu závody, tentokrát důležité z toho pohledu, že se jednalo o finálový a bodově zvýhodněný závod celoroční soutěže  GALAXY, kterou jsem vedla, a tak bylo potřeba  za každou cenu dokončit.  Podařilo se, ale přesto jsem byla smutná vítězka……

Strohá zpráva na bikovém serveru mtbs.cz uvádí ….“ V hlavním závodě na 72 kilometrů triumfoval v Galaxy Catlike Zručském maratonu s přehledem Ivan Rybařík (Kofola Trek Team) a Michaela Procházková (Cyklotrenink.com)…“ Ale přesto  to bylo vše trochu jinak. Jestliže jsem v některých závodech neměla na startu silnou soupeřku, tak v případě Míši tomu bylo jinak. Patří k velmi dobrým závodnicím, na svém kontě má nejedno vítězství ze seriálu kolo pro život. Letos jsme se utkaly jen jednou, v závodě, kde jsem pro defekt nedokončila –v tu chvíli jsme jeli společně na špici závodu. A tak jsem se těšila na další vzájemný souboj a porovnání sil. Závod se jel na dva okruhy, celkem 72 km, sice v netechnickém, ale zato v kopcovitém profilu. Od startu jsme se držely jedna druhé….a  tradičně s námi (nebo my s nimi J-skupina chlapů.  Naše síly byly dost vyrovnané, snažila jsem se poznat během prvního okruhu, jestli je pasáž, kde bych mohla získat nějaký náskok. I když jsem se necítila v kopcích silnější, dvakrát se mi podařilo poodjet, ale vždy mě skupina dojela. V třetím , předposledním stoupání se to nakonec povedlo, poodskočila jsem cca 20 vteřin, jela co to šlo, už se neotáčela, co je za mnou. V posledním kopci jsem dostihla slupinu přede mnou, zbývalo necelých 7 km do cíle, dlouhý sjezd…..zdálo se, že se s  GALAXY sérií rozloučím vítězně. Jenže….kdo jezdí na kole, ten hnusnej pocit zná….jak začne plavat zadní kolo, ale není to smyklavou šotolinou, je to defekt.  Netušila jsem , jak velký náskok mám, ale bylo jasné, že tak rychle, abych dojela první, to rozhodně nevyměním.  A jak se ukázalo, tentokrát platilo pravidlo „Když se to se….tak spadne i záchod“.  Stereotypně jsem začala dělat úkony nutné k výměně duše….zadní kolo ven, nová duše z podsedlové brašny, bombička….psssssssssss – a nic. Náhradní duše byla děravá! (pozn. Později se ukázalo, že byla nová, leč prodřená od nýtovače, který byl společně v brašně…..můj dvorní servismen …hádejte kdo? J se velmi omlouval). V tu chvíli zbývalo zalepit…ale jedna úžasná, kolemjedoucí dáma z krátké trati mi  nabídla svoji. Měním, dofukuji zbytkem plynu z bombičky, a zas prázdno. Do pr….!! Tentokrát duše praskla ve sváru. Další minuty, přichází další pomoc a nová duše – ještě že existuje tolik gentelmannů.  Po strašně dlouhý době a hodně zklamaná dojíždím do cíle…ještě na druhém místě, ale s víc jak 10 min ztrátou.  Vím, že nejde o život, ale mrzuto mi bylo ještě druhý den. Můj muž řekl, že příště to dopadne….. Ale já nevím, jestli nějaké příště bude…..závodím už 20 let a cítím, že je čas loučení. Ale o tom až jindy…. Ještě je rok 2012 a přede mnou dva závody. J

 

25. 09. 2012 | Další reportík o závodním dovádění :-)

Pro své  „věrné“  opět krátký report o absolvovaných závodech.  Je to letos dlouhá sezóna…a ještě mi závodění nekončí. Ale nenaříkám…protože když se daří, nabije to člověka aspoň na nějakou chvíli pozitivní energii a motivací.  A v téhle době se každá minuta dobré nálady počítá , že?!!!

Pražská 50

Můj domácí a srdeční závod. Proč domácí je jasné. Proč srdeční….i když trať nepatří k technickým a je hodně rychlá,přesto se sem ráda  vracím právě  kvůli atmosféře a lidem, kteří mají závod na starost. Letos jsem obhajovala tři předchozí vítězství a hodně mi záleželo na výsledku. Tomu jsem podřídila i přípravu dva týdny před akcí – rychlé tréninky na silnici, intenzivní kopce, nic dlouhého a unavujícího. Na startu jsem se potkala  a pozdravila i s Jiřím Ježkem,naším historicky nejúspěšnějším paralympionikem, cyklistou – on tentokrát v civilním obleku měl na starost odstartování závodu.  Počasí bylo v ten den příznivé, trochu chladno, což mám raději než vedra, trochu bláta po předchozích deštích, tradiční vítr –ale moje nohy „chtěly“, což bylo ze všeho nejdůležitějšíJ.   Podařilo se mi na třech strategicky důležitých místech vydržet ve skupině chlapů (to abych nezůstala na větrných loukách sama) a po necelých dvou hodinách projela vítězně cílem. Dostalo se mi moc milého uvítání, byla tu i TV, takže ještě zadýchaná jsem dávala rozhovor…prostě jak za „starých“mladých časů J.

GALAXY série – Soběslavský maraton

O týden později další závod, tentokrát do celoroční série, a vzhledem k mému dosavadnímu bodování jsem si mohla dovolit pojmout jako „tréninkový“.  Předstartovní taktika  byla  jasná: jet společně s  první ženou  a šetřit síly …ostatní dle aktuelního vývoje. Ne, že by mě při závodě nohy nebolely, ale bylo to psychicky „na pohodu“.  Z 65 km jsme jeli téměř 60km společně, ještě s třemi závodníky, občas my dvě i prohodily pár slov, v posledním stoupání jsem skoro nechtěně , jen svým protivným tempemJ získala menší náskok, no…to už byla povinnost využít, zabrala jsem pořádně na těch  posledních pět kilometrů  a projela spokojeně cílem.  Sobotní avizovaná přeháňka přišla až s vyhlášením ,opět v dějišti závodu spousta fajn přátel,  takže celkově velmi povedený den.

Tak zas zanedlouho…..ještě nekončíme….

 

23. 08. 2012 | Srpnová (pocitová) „houpačka“

Ani druhý prázdninový měsíc  nebyl z pohledu závodních aktivit zahálkový. Původní byly plány trochu jiné, jenže  člověk míní a život mění.  Letos kromě několka „velkých“ závodů  (MR ČR v maratonu, , a ME v maratonu na ranči Malevil), jezdím i  Galaxy sérii, kde se mi zatím  daří a snažím se celý seriál vyhrát. K tomu je třeba  posbírat body minimálně z pěti závodů (samozřejmě nejlépe za vítězstvíJ ). Dá se i taktizovat, vybírat z osmi nabízených  –dle profilu, lokality, termínu…  Protože   mi nesedí závodit ve vedru a vzhledem k astmatu, který mě už pár let trochu omezuje,  mnohem lépe zvládám zátěž v chladu a blátě, než v prachu,i proto  měl být právě horký srpen  spíš tréninkový,  i  s nějakým „dovolenkovým“ časem.   Jen  4.8.  jsem si odskočila  do Mikulova, na  jeden z  těch lehčích závodu Galaxy –  rovinatější  kraj a pouhých  62 km  slibovalo, že bych se nemusela moc dlouho trápit v sedle  a vyzískala bych  další příděl bodíků.  S tou délkou to vyšlo –leč do cíle jsem se nepodívala. Závod byl velmi rychlý, kdo chtěl být ve předu, musel držet skupinu.  Mě po necelé hodině vystavil první stopku pomalý defekt, který jsem zkusila opravit, ale po 10 minutách bylo kolo opět téměř prázdné, tentokrát utržený ventilek, takže bylo jasno. Štvalo mě to dvojnásob, jednak jsem se průběžně pohybovala s jednou holčinou na prvním místě, jednak mi bylo jasné, že budu muset přidat do srpnového kalendáře další závod. 

Tím „navíc“ byl o 14 dní později „Náměšťský maraton“.  Vedro k padnutí, 90km přede mnou…unavený nohy (z akce o které budu psát na jiném místě), prostě nádhera.  Po 3h a 40 min v cíli. Jediné pozitivum bylo vítězství a 100 bodů. Jinak žádná radost z jízdy, protože mi to moc nešlo, byla jsem parádně „uvařená“, trápil mě žaludek na vodě a další pozádvodní  radosti.  Takže ve vedru už neee. Další program je až v půli  září, kdy by mělo sluníčko jen příjemně prohřát nikoliv uvařit.

 

Rakouská  mise na noční závod „ BIKE  NIGHT  FLACHAU“ .

Úplně z jiného soudku byla moje cesta na závod do nedalekého Flachau, kde se jel druhý ročník nočního okruhového závodu. Spoluorganizátor je Jaro Kohout, náš krajan, jenž žije  v Altenmarku a má zde svou cestovní agenturu. Před třemi lety jsme se seznámili v Čechách na závodě, který sponzoroval právě pobytem v jeho apartmánu. Když poslal mezi bikery pozvánku, váhala jsem  jen chviličku-tedy Jaro vlastně nedal jinou možnost, než abych přijela. A stálo to za to ! Princip závodu byl takový, že se jezdilo na okruhu 4,5 km dlouhém, první 2km jen do kopce, převýšení 200m, pak slalom po sjezdovce Hermana Maiera, průjezd městem s několika technickými pasážemi, dva mostky, klády…atraktivní pro diváky,stejně tak i pro závodníky. Jezdilo se 2hodiny + dojet okruh. Vítěz byl ten, co najede největší počet kol. Na startu se sešlo přes 250 závodníků z nejrůznější  kondice i ambicí. Ti nabití měli motivaci v podobě price money (i na mě se dostalo J ), řada cyklistů si to přišla prostě jen užít, protože zdejší fanoušci vytvořili opravdu úžasnou atmosféru – a to až do samého závěru a vyhlášení těch nejlepších. Nechyběla ani televize, dva super speakři, o zázemí pro všechny nemluvě. A starostovi horského  střediska Flachau  jeho upřímná slova  při předávání cen věřím – byl tam totiž po celou dobu trvání akce, na rozdíl od většiny našich politiků….

No a samotný závod v mém podání – jedno kvalifikační kolo o pozici na startu a o dvě hodiny později jsem na vítězství ve své kategorii „natočila“ osm okruhů. Tedy převýšení  jak na Sněžku. Uf…. Ale byl to zážitek. Tímto děkuji Martinovi, který mi dělal super servis.

Druhý den jsem se probudila do slunečného dne, panorama Dachteinu jednoznačně volala k výletu. Vyhrané price money bylo potřeba trochu užít ! A tak jsme se rychle sbalili a autem se přiblížili nejprve do Ramsau a pak ke stanici lanovky.  Jindy bych si zhruba tříhodinový trek k ledovci nenechala ujít, ale tentokrát jsem měla příliš unavený nohy, a tak jsme se nechali vyvézt do výšky 2700m.n.m pěkně v kabince. Nádherný rozhledy… Nakonec jsme si alespoň užili dvouhodinovou cestu po hřebenu na  2784m vysoký Hoher Gjadstein ,  energii doplnili obřím knedlíkem s vanilkovým přelivem  a  ještě jednou si užili lanovku, pro změnu  směrem dolů.  Povedený den, vlastně povedený celý víkend.  A tip pro přátele na příští rok.

25. 07. 2012 | Můj (ne) závodní víkend.

Po vysočinském maratonu Tři vrchy  mě čekal další zápřah, tentokrát ale v roli pořadatelské. Poté, co nám v domovské Hostivaři vypustili před dvěma lety přehradu a tak byla přerušená sedmiletá historie „Pražské Xterry“, rozhodli jsme se, že uspořádáme podobný závod ve Špindlerově mlýně. Toto místo není vybrané náhodou – kromě toho, že tu již třetí rok přes léto Petr provozuje půjčovnu DH a Free ride  kol a máme tu druhý domov, předchozí dva roky se tu závod v terénním triatlonu konal. A tak nám přišlo škoda nevyužit dobrých vztahů s ředitelem Ski areálu, který byl akci nakloněn,stejně tak jen obnovit několik povolení od KRNAPu. I tak byla ale spousta práce, protože jsme chtěli udělat závod atraktivní i pro diváky a trať natočit co nejvíc v areálu Svatý Petr.  Nebudu se dlouze rozepisovat o sobotě, kdy jsme od rána až do osmé hodiny večerní byli v jednom kole. Dětské závody,Xterra Easy a pak hlavní závod Českého poháru.  Pomáhala nám řada lidí ze Ski areálu, děti z Vrchlabí a Jilemnice …ale zde musím napsat za sebe velké DÍKY dvěma holčinám z našeho fitka, Janě a Terce, které perfektně zvládly vše kolem prezentace, včetně doladění nezbytných věcí s časomírou. Jejich akční servis na občerstvení, který zanechal v řadě závodníků velmi pozitivní dojem, to byla jen třešinka na dortu J . Pro každého pořadatele přichází úleva , když skončí den….když někdo řekne „Díky, bylo to fajn“, když vyjde počasí, když není vážný úraz…. To vše se nám dostalo, takže za rok opět tady ve Špindlu….krásná, drsná, horská Xterra  pro Vás. 

16. 07. 2012 | JSEM, žiju, závodím a konečně zas píšu….

Přiznávám, s lehkým studem, že psát tenhle report do rubriky „aktuality“, je trochu nepatřičné.  Ale když to vezmu datumově od té „nejmladší“ události, projde toJ.  Ale i tak se  pokusím  o nápravu , aby to tady trochu žilo a příspěvky byly častější. Psát mám o čem, jen ten čas…..ale  to není omluva.

 MTB maraton“ Přes tři vrchy Vysočiny“  - závod, kam se ráda vracím.  

Již po jedenácté se tu  sešlo přes 500 závodníků, aby zabojovali na krásné, technické trati, dle sil a výkonnosti buď na kratší 50km nebo  85km distanci.  Já mám na svém kontě několik vítězství na té kratší, letos jsem se vydala pokořit –jak název maratonu napovídá – tři dominantní kopce zdejšího kraje: Křemešník, Ćeřínek a Javořici a pobýt v sedle  svého TREKU přes čtyři hodiny a nastoupat 1600 výškových metrů. Déšť z předchozích dnů ještě krapet navýšil obtížnost,občas nás zkropil i při akci, na druhou stranu teploty kolem 20 stupňů mi vyhovují mnohem víc, než letní pařáky.  Před startem jsem byla trochu nejistá, jak se mi pojede, v předchozím týdnu absolvovala tréninkovou „injekci“ v krkonošských kopcích, a ač mám zkušeností dost, regenerace se zpomaluje a  prostě někdy to o den, dva nevyjde a pak je závod jen velké trápení s unavenýma nohama.  Tenhle případ ale naštěstí nenastal, už při rozjíždění to šlo, takže moje taktika na ostatní soupeřky byla jasná: pojedu od startu naplno, žádné taktizování. Na víkend se mnou byli ještě přátelé z fitka, dvě holčiny dělaly servis (skvělý, díky Jani a Terko ! ), takže jejich povzbuzování a informace na trati nedovolily zvolnit. Pravda –hláška kolik minut ztrácím na prvního chlapa mě pobavila…a trochu zaskočila se mnou jedoucí chlapíčky (asi měly strach, že budeme zrychlovat J))) Holky tak chtěly popsat situaci, že si vedu dobře oproti předstartovním propočtům. Cílovou pásku jsem protnula po 4h a 5min, zablácená, unavená, ale spokojená. Můj náskok na druhou byl přes dvanáct minut. Luxusní servis pokračoval : v mobilní myčce EASY cash byla teploučká voda, takže pár minut po dojetí už jsem „brala koupel“, pak i moje kolo….  Vyhlášení zkrápěl déšť, ale podvečerní  posezení na nedalekém  statku, kde jsme bydleli už bylo při západu sluníčka.  Tolik reportík z tohoto víkendu.

O 14 dní dříve……..ZNOVÍN  Vinařská 50

Jeden z největších závodů v Čechách, co se do počtu startujících týče. Jeho popularita je především díky lokalitě, profilově nenáročné trati, servisu kolem a báječnému zázemí.  I tady řadu vítězství , v prvních ročnících brali vítězové po 50 lahvinkách archivního vína, včetně pronájmu boxu v šatovském sklípku.  /mám dva…už 8 let, tak se pak divte, že mi to bílé tak chutnáJ).  Letos se sešla velmi slušná konkurence, o prvenství mohlo usilovat 5 -6 holek. Závod je velmi rychlý, jede se ve skupinách (muži-ženy pohromadě), každá chyba znamená v propad  v pořadí, naplno, od startu do cíle.  Po startu čeká závodníky zaváděcí cca 7 km okruh, vždy trochu nervózní, každý se chce dostat dopředu. Mě se podařilo udržet dobrou pozici, jela jsem až do půlky závodu v 7 členné skupině, společně s vedoucí ženou..respektive jsme se o to první místo střídaly, podle toho, kdo jel ve předu. Jenže tentokrát jsem měla „smolíčka“ – při nájezdu do pravotočivé zatáčky to jeden chlapík ohnul tak ostře, že mě poslal k zemi –sice v pomalé rychlosti, ale i tak – než jsem se sebrala ze země, zařadila převod, moje ztráta byla asi 20 vteřin. Začala tak stíhačka –cítila jsem se silná, a tak se vydala do samostatného boje ve víře, že si je dojedu.  Odhadem po 8 kilometrech maximálního úsilí se mi to povedlo, jenže přesně v okamžik, kdy se na jinak rovné trati objevilo pár kopců. A tam už jsem nestačila. Musela jsem zvolnit, za pár kilometrů mě pohltila další skupina  s další ženou, nakonec se spurtovalo do cíle a já byla o pár vteřin třetí. Vyrovnanost potvrdil fakt, že jsme dojely všechny tři v jedné minutě.  Svou kategorii jsem vyhrála a odměna? Opět obří  4,5 kg Toblerona…uau…to bude čoko párty !

MALEVIlL cup – velká výzva na velkém závodě

Česká republika letos pořádala dva  významné cyklistické podniky – kromě jarního SP v Novém Městě n M., to bylo Mistrovství Evropy v bike maratonu, v Heřmanicích v Podještědí, na překrásném ranči Malevilu. Tratě pro elitní kategorie byly shodné, i start žen byl hromadný (a vyjímečně oddělený od mužů), a tak tu byla velká  výzva  poměřit se s špičkovými , evropskými cyklistkami. Trať 95km, převýšení 2700m, několik velmi náročných stoupání, stejně tak i sjezdů v Lužických horách.  Pěkná porce. V den závodu bylo teplý a slunečný den, noční vydatný déšť opět některé úseky o dost ztížil. Atmosféru před startem umocnilo i to, že jsme stály po boku dvojnásobné evropské  šampionky, Finky Piy Sundstadt a dalších zahraničních bikerek, které samozřejmě po pár kilometrech zařadily jiný rychlostní stupeň a jely si svůj závod. Ale i pro nás, druhý sled to byl boj o pozice, umístění v kategoriích. Po necelých 15 minutách, kdy jsme byly ještě všechny pohromadě, ale to tempo se mi mým nohám moc nelíbilo, jedna ze závodnic přede mnou nezvádla kluzkou trávu a nepříjemně spadla, splečně ještě s dalšíma holkama. Já se tak tak kolizi vyhnula, ale musela také zastavit. Supina se rozdělila, tempo se také zpomalilo, což jsem nadšeně uvítala J. Je sice fajn jet v závěsu hvězdami evropského nebe, ale při pomyšelní že mě čeká ještě 90 km v terénu a přitom moje srdíčko a nohy jedou v intenzitě třicetiminutového závodu – to by nedopadlo dobře ! Nebudu zatěžovat popisem, jak se jelo nahoru a dolů, mezi klouzajícími šutry, jak sluníčko vysávalo vodu z těla. Jela jsem koncentrovaně na svůj výkon, tušila, že tak jako na každého, i na mě přijde krize , kterou budu muset překonat ( a přišla, potvora, v podobě protivných křečí, které jsem měla poprvé za svou dlouhou kariéru na vnitřních stranách stehen). Náš podpůrný tým –Terka a Martin dávali perfektní servis na každé občerstvovačce. Kdyby jen tušili, jak ráda jsem je viděla !!! Po 5hodinách a 9 minutách jsem byla v cíli, bez defektu (ten potkal mého Petra), vítězně ve své kategorii, druhá v celkovém pořadí vloženého závodu a v evropském měřítku na 19 příčce jako třetí nejlepší Češka. Promiňte mi mou radost, ale na babku dobrý, ne? J

 

21. 05. 2012 | Zážitková Vysočina a další závodní víkendy

Po loňské povedené akci  jsme se s přáteli z fitka vydali opět do Nového Města na M., kde nás čekal nabitý víkend – aktivní závodní část – to byl sobotní  MERIDA bike maraton, na neděli pak velké povzbuzování při závodě SP v cross country. Celý týden panovaly letní teploty, ale předpověď varovala před velkým ochlazením. V taškách sbalených na závod jsme měli nějaké teplejší kousky, ale v duchu si každý přál, aby se rosničky tentokrát trochu spletly. Ještě sobotní brzké ráno vypadalo velmi pozitivně, šedivá obloha sice naznačovala déšť, ale bylo příjemných 15 stupňů. Star mého závodu byl krátce před devátou, takže na potřebné rozjetí a zahřátí svalů jsem vyráželo ve ¾ na 8. Tou dobou mě už „doprovázely“ první dešťové kapky, ale pocitově to byla jen „aprílová“ sprška.  Leč se startovním výstřelem to pěkně zhoustlo a všichni závodníci ukrajovaly první kilometry v pořádném lijáku. Nikdo však nevěřil, že se za tak krátkou chvíli stane na mnoha místech z trati totální bahniště, pršet bude celé dvě hodiny a ta studená fronta opravdu dorazí na čas. Resumé: všichni „vykoupání“ v bahenní lázni, loga sponzorů na našich dresech jako by nebyla, naše vymazlené  biky dostaly notně zabrat, stejně tak tělo. Moje tentokrát o trochu víc, než bylo třeba – nikoliv kvůli rychlosti jízdy, ale necelých 15km před cílem, kdy jsem byla na čele ženského závodu, mi vinou několika smolných náhod (promočené a klouzavé rukavice, nové gripy ) smekly  řidítka a měla jsem na asfaltové cestě nepříjemný pád . Následky (vnímám ještě po týdnu): naražený žebra, odřený  a rozbitý koleno, loket, i na kole jsem dokázala napáchat škody – přestal fungovat zadní tlumič. Chvilku jsem se sbírala, a za pomalejší jízdy, v tu chvíli už na druhém místě, odhadovala jestli je koleno na šití nebo ne. K závodnímu tempu mě vrátila pořádná klepavka ze zimy – věděla jsem, že do cíle stejně musím dojet a tak jediné možné zahřátí bylo pořádné šlápnutí do pedálu. K mému překvapení jsem ještě dojela svojí soupeřku, která byla lepší v kopcích, ale já naopak ve sjezdech. Cíl byl sice na pořádném kopci, ale já ve vidině tepla i ošetření pálivých odřenin  nedala nikomu šanci a dojela si pro  celkové vítězství. K rychlé očistě mi pomohl čerstvý sponzorský dárek – mobilní myčka Easy Washer od Muc Offu. Asi to bylo opravdu perfektní (díky, MartineJ), protože ošetření v medical centru, na závodišti byl za 20 s hotové – čítalo polití kysličníkem a hotovo. Jen podotýkám, že to rozbité koleno léčíme doteď, poděkování zas patří Peťce Čápové, z Vinohradské nemocnice.  

Neděle byla akční- stejně jako loni. V lese Ochoza  byl natočen krásný, technický a divácky velmi atraktivní xc okruh, přebíhali jsme od jednoho zajímavého místa k druhému a ze všech sil povzbuzovali naše i zahraniční aktéry SP. Je radost vidět, jak to špička na kolech umí – sami jsme si totiž okruh vyzkoušeli, takže se vše prožívalo ještě intenzivněji. Medaile v obou kategoriích, opět téměř 20 tis diváků – slova chvály od členů UCI i samotných zahraničních špiček….na chvíli zas hrdost, že jsme Češi …. PS. Studená sprcha v podobě zpráv na idnes  apod přišla ještě večer – namísto pochvalných titulků o úspěšné akci  byla jako hlavní zpráva ta o ostudě kvůli ukradeným kolům. Přitom všichni vědí, že se nejedná o zlodějíčky z blízké vesnice, ale o organizované gangy, které jezdí cíleně po  SP a velkých mezinárodních závodech. Ach jo…

O týden později, ještě s obvázaným kolenem a rukou, jsem se postavila na start druhého dílu Galaxy série, maratonu na 64 km v pěkně kopcovitém terénu kolem města Prachatic.  Nejelo se mi úplně lehce, paradoxně deštivá Vysočina mi sedla víc, ale mým soupeřkám se jelo asi ještě hůř, v půlce závodu jsem měla téměř 7 minutový náskok na druhou,tak jsem mohla trochu zvolnit v úsilí a s rezervou dojela vítězně do cíle.  Trať byla moc pěkná, pořadatelé našli řadu zajímavých singeltraců, technických výjezdů i sjezdíků, jejich snaha se vyhnout širokým šotolinovým nebo dokonce lesní asfaltovým úsekům ocenil každý biker. Teď si dám na chvíli závodní pauzičku, tři víkendy za sebou mi stačily...doléčím co je třeba, potrénuju, aby byly síly do dalších plánovaných akcí.

 

07. 05. 2012 | Ohlédnutí ...Author ŠELA maraton - splněno

Tak je to za námi. Je 48 h po závodě, když píšu  ( na sebe docela brzoJ) tuhle zprávu.  Má to  svůj účel, ještě zcela nevyprchal pocit spokojenosti, že jsem ten náročný závod dokončila. Ale  to uvědomění si „co by kdyby“ a  řady chyb, co  jsem udělala, se v mojí hlavě rychle hlásí o slovo.

 

Jaké to tedy bylo? Nemám ráda bahno, nemám ráda vedro. V bahně se se svou „křehkou“ postavou J  příliš bořím, ve vedru „vařím“.  Bylo obojí.  Po deštivém pátku se trať změnila k nepoznání – spousta míst se nedala vyjet, na loukách byly bahenní lázně, místy se bláto změnilo v lepivou kaši, prostě paráda.  V technických úsecích, na které jsem se tolik těšila, jsem byla nejistá, dělala jsem chyby.  Problém byl i s kolem. Bohužel už ráno, před startem,  mi přestal fungovat zadní tlumič, resp. jeho zavírání.  Docela mě to rozhodilo, protože hlavně v druhé půlce trati byly úseky na hardtaila.  Během závodu to doplnila zatuhlá vidlice, takže jsem ve sjezdech začala jezdit ještě pomaleji. Minuta strávená vyprošťováním zaseklého řetězu byla už v té sérii do počtu.

 

Při rozboru závodu jsme s Petrem přišli i na další nedostatky, např. v servisním zabezpečení, atd.  Je legrační psát v našem věku a při našich zkušenostech „nováčkovská daň“, ale jelikož jsme tenhle závod jeli poprvé, pár věcí bychom udělali díky osobní zkušenosti jinak.

 

A ty radosti?Jsou, jasně!  Samozřejmě – každý, kdo těch 93 km dojel, musí mít příjemný pocit. Já jsem vyhrála svou kategorii – a v souboji s českou absolutní špičkou jsem byla celkově 8.  Na pódiu vyhlašovali TOP 10, což byl můj cíl. Takže taky dobrý.  Z pohledu ročníku narození určitě J, ale sama vím, že to mohlo být o trochu lepší, ne snad to umístění, ale cílový čas.  Na druhou stranu, takhle dlouhý závod jsem jela naposledy před 10 ti lety ! Takže to taky mohlo skončit hůř.  Teď je třeba co nejdřív dát tělo do kupy a těšit se na další závody.  Jsou už další týden, v rámci SP v Novém Městě, kam se chystáme kromě na maraton,  i na skvělou podívanou.

 

 

30. 04. 2012 | Tak už zas jedem.....první start,první (opatrná) radost

Ačkoliv současné a určitě hodně nečekané letní teploty klamou vnímání času, resp. období, ve kterém teď dle kalendáře jsme, budu  psát o jarní přípravě a prvních jarních závodech.  Po návratu z Mallorky a několika odpočinkových dnech začal „útok“ na moje morálně-volní vlastnosti – ne snad že by na vině  byla moje rodina , ale větrné, deštivé počasí, kdy teploměr sotva vyšplhal k pouhým deseti stupňům, opravdu nevybízelo k radostným tréninkům. A přitom bylo potřeba navázat na rozjetou přípravu, ale i se udržet ve zdraví.. A tak přišla ke slovu termobunda, návleky na boty a další hřejivé doplňky a bylo. Musela jsem si odjezdit dlouhé hodiny na biku, protože hned první květnový víkend (5.5) mě čeká opravdu hodně težký a dlouhý závod – ŠELA maraton, který je zároveň i Mistrovstvím ČR.  Už ani nepamatuji, kdy jsem jela maraton v délce téměř 100km. První příslib účasti, bez vědomí bližších podrobností jsme dali s Petrem jednomu našemu partnerovi , který tento závod také sponzoruje, loni v létě. A pod vlivem dobrých pocitů z „mallorské“ přípravy jsme to později potvrdili. No – je týden do závodu, právě se vracím z moravského Lipníku n B. , kde jsme si byli trať projet –podotýkám, rozloženou ve dvou dnech …..co k tomu říct, bude to pěkná řehole a asi na celé dopoledne.  Oproti kratším závodům,typu „Kolo pro..“, je první půlka, tj cca 46km, velmi technická, samé singeltracky, lávky, zatáčky s kořeny,kamenité serpentiny, moc míst k odpočinku tu není, na projížďku nesmírně zábavné, v závodě budu hodnotit asi jinak J, v druhé půli zas naopak dlouhá stoupání, co  vezmou zbytek sil. Dosti o tom, ještě mám před sebou týden, který ale spíš věnuju odpočinku, nic moc tréninku už teď moje tělo neabsorbuje, už se znám. I proto jsem si naplánovala jako testovací závod již dva týdny před Šelou, aby další víkend už nebyl v intenzitě. Pěkně se nám hodila  Galaxy série v Tálíně, kde se jela trať 72 km, sice v nepříliš náročném terénu, ale šlo o závodní zatížení na delší čas. A to bylo. A byl i náznak formy, protože se mi podařilo vyhrát v absolutním pořadí ženskou kategorii, což mě moc potěšilo – při pohledu na moje rodné číslo mám na startu už vždycky kvalitní soupeřkyJ. / ...jen doufám, že nebude platit že "první vyhrání z kapsy vyhání ! :-( .../ První závody vždy napoví, jaký efekt měla předsezónní příprava. Já jsem letos  měla pár změn: mnohem méně lyžování, víc času i sil na kolo, i když šlo spíš o technické bikové vyjížďky, no a také dvě „zimní“ kila šla dříve dolů. Na soustředění i po návratu žádné zdravotní problémy, loňská dvojí antibiotiková léčba snad na dlouho zapomenuta.  Doufám, že i další dny budou v pozitivním naladění, stejně tak i další zprávy sem.  Příjemné „jarní“ kilometry přeje Vám všem Kája   

 

28. 03. 2012 | Zážitková Mallorca :-)

Tak letos podruhé….toto milé „rozmazlení“  se mi poštěstilo po delší době a vůbec  to není špatné. Týdenní pobyt zkraje března, který jsme věnovali najíždění v rovinatějším profilu, je docela znát.  Jsme s partičkou z fitka v moc příjemném hotelu, v Alcudii, která je  blíž kopcům východní části pohoří Tramuntana.  A že jsou tu cíle, co stojí za to vyšlápnout !  V tuhle chvíli je za námi půlka pobytu a o zážitky nebyla nouze..a že se jedná o všehochuť… !  První, příletový den měl být o poklidném najetí  60 – 80km. To, že jsme si malinko trasu protáhli by snad nevadilo,večeři jsme stíhali,  ale můj prořízlý plášť – logicky na nejvzdálenějším místě od hotelu, a následné dva  defekty nás trochu zdržely.  Díra v něm byla příliš velká (jak se ukázalo, byl od začátku kazový), ve hře byly dvě možnosti – buď dojedu 10km na podhuštěném kole do nejbližšího města a budu se modlit, abychom objevili otevřený obchod  a nebo si vezmu taxíka. Ó , jaká hanba J…. ! Naštěstí Mallorca  nezklamala – obchod byl hned na prvním rohuJ, prodavač zapůjčil i velkou pumpu k řádnému dofouknutí již nového pláště , s pomocí Honzy (benjamínka skupiny, ale moooc šikovného, což se prokázalo ještě v následujících dnech )oprava proběhla rychle a už jsme šupajdili  docela svižně nazpět. Druhý den už byl lepší – defekt jsem měla v podstatě před hotelem – tentokrát moje chybe, ve snaze předejít defektu jsem přehustila plášť a jak byl nový, kluzký, vykoukla z něj duše – a bylo. Do třetice – já nic! J Ale kolega měl „kontkat“  s tříčlennou německou skupinou…naštěstí z toho byly jen drobné odřeniny kolen (německých) a  pár modřin (na straně naší).  Po dni volna svižně do kopců, Formentor a ještě něco navrch..a ejhle – na 90km mi praská lanko od přesmykače.  Takže posledních 30km na dva převody –resp. střídám velkou a malou „placku“, vzadu 4 nejtěžší převod způsobuje občas  „kouslé nožky“..ale opět se ukazuje, kolik rezerv člověk má – a kolik toho zvládne v nouzi psychika. /ten taxík fakt NE !! /. Večer se z -na pohled snadné výměny lanka stalo malé drama – pro znalé – v dual páce se totž zasekl koncový buřtík a nešel ven. Už to vypadalo, že finančně podpořím nedalekou půjčovnu kol, abych mohla dotrénovat  nebo v lepším případě zkusím přemluvit mechanika od naproti, který dělá pro německou CK. Jenže – jak jsem již psala – šikovné ručky našeho Honzíka ( možná pomohla  i moje modlitba v kombinaci z nazlobeným emailem mému Petrovi domů, proč  mám v kole stará lanka) – a povedlo se. Dnešek už byl pohodový…necelá stovečka v rovinách, protože zítřek je ve znamení další výzvy – vyhlášená Sa Calobra,ale o tom budu psát až příště…..                                Do jarní Prahy zdraví Kája

13. 03. 2012 | Pro ty, co sem ještě chodí hledat nové články :-) ...

Intervaly příspěvků na osobní stránky se dost prodloužily :-), ale od návratu ze Zélandu se toho příliš zajímavého neudálo….vánoce, vzhledem k příznivému počasí silvestrovská i novoroční vyjížďka na biku, asi 30 hádek s manželem….prostě nic mimořádného :-) . Co se týče tréninku, udělala jsem oproti předchozímu roku trochu změnu – už jsem netrávila souvisle tolik dní na horách, resp. na běžkách, ale vložila mezi tréninky opět posilovnu-jednak kruhový trénink a pak i specielní tréninky na sílu. Když to šlo, svezla jsem se na biku, v únoru přišel na řadu občas trenažer. Na přelomu března a dubna mám plánovaný tradiční desetidenní tréninkový pobyt na Mallorce, ale souhrou okolností se vyklubal letos ještě týden k dobru… a tak právě v tento čas najíždím poctivé kilometry v půvabném prostředí mého oblíbeného ostrova. Sem se opravdu ráda vracím…místo silniční cyklistice zaslíbené – od profi jezdců sem jezdí každý, kdo kolu propadl a nebo i skupiny, co toho našlapáno moc nemají, ale chtějí poznat v sedle kola kus ostrova a vyjíždí pak s průvodcem. Ale jak jsem psala, týden utekl víc jak rychle, takže ještě jeden trénink a balíme. Pár fotek jsem stihla, takže budou…ale vím, jsou v pořadí..za těmi ze Zélandu:-)

 

27. 11. 2011 | Posledni z NZ...

Tak a je tu posledni vecer...zitra presun na letiste do Aucklandu a uz jen dlouha cesta domu. O zavode zatim jen ve zkratce.... jeste si to vsechno srovnavam v hlave. Zavod byl v necele polovine prerusen z duvodu velkeho nebezpeci pro zavodniky, protoze v okoli Taupa byla strasne silna vichrice a v lese, kde jsme se prvni 2 hodiny tocili na singeltracich, padaly stromy. Nic podobneho jsem nezazila...pri jizde praskot, rana, kdyz strom dopadl nekde za nami.... poryvy vetru, kdy jsem nevedela, jestli se na kole udrzim... No, komise rozhodla spravne, vsichni jsme v miste odvolani byli v tu chvili moc radi,  ale zavodni srdicko...proste po par hodinach nam to s Petrem prislo lito. Mela jsem to hodne dobre rozjete... No, i tak zazitek.

Aby jsme prisli rychle na lespi myslenky, posledni den jsme si snazili naplanovat akcni program. A jestli ze jsme nas pobyt na NZ zacali ve vzduchu, zakoncili jsme ho ve vode. Tedy - na vode, konkretne na raftech. Super akcni vec, kdo se vyzna v hodnoceni obtiznosti, jeli jsme nekolik useku WW5 a udajne nejvetsi komerne sjizdeny vodopad na svete. Fotky mame, budou brzy k videni...vcetne naseho preklopeneho raftiku . Tak...cas bezi, dalsi psani asi uz z Cech.....  Kaja  

24. 11. 2011 | Pozdravení z Taupa

Tyto řádky píšu z internetové kavárny, v městečku Taupo, kam jsme se přesunuli nejprve letecky z jižního ostrova, pak z Aucklandu autem- cca 280km na jih. Počasí nebylo zpočátku přívětivé,už večer lehce mrholilo, do rána se nezměnilo nic, naopak pršelo ještě víc a od velkého jezera, které se tváří jak moře J, foukal opravdu silný vítr. Ale odpoledne se vyčasilo a tak jsme se mohli i porozhlédnout po krajině a také vyrazit na trénink – na kousíček tratě sobotního maratonu. Už to tady začíná závodem žít, spousta upoutávek, velký stadion se zaplňuje stánky, chystá se několik přidružených závodů….a pak máme ještě jeden postřeh….oficielní název závodu je HUKA XL Chalange 2011. Byli jsme v několika bikeshopech, dokoupit pár věcí na sobotu, a každý z místních, když povíme, na co se chystáme řekne údivně „ uauuu“ …. A podle toho, co jsme si dnes lehce projeli to tedy mazec bude…. krásný, ale těžký. Pro toho, kdo už něco na biku najezdil mě napadá přirovnání, že je to jako cross country závod – ale na 82km! Nahoru, dolu, spousta zatáček, singeltracky zařízlé ve svahu, pořád se něco děje, po asfaltu ani památka. No…uvidíme, zabojujem ! Zítra ráno jdeme na prezentaci, tak se třeba dozvíme další zajímavosti.

22. 11. 2011 | Loučení s Queenstowvnem

Je středa ráno místního času. Balíme věci, čeká nás přelet na severní ostrov a cesta do cca 300km vzdáleného Taupa, dějiště sobotního závodu. Uteklo to hodně rychle, ten čas tady... Včera jsme strávili víc jak půl den poježděním ve vyhlášeném bikeparku, opět spoustu pozitivních dojmů. Kouzlo freeridu tu objeví každý, kdo má alespoň trochu rád kolo. Stavitelé tratí tomu opravdu věnují spoustu času, nápadu a rozumí tomu. Třešíňkou na dortu je jízda kabinkovou lanovkou "Gondola",která stoupá strmě vzhůru a nabízí půvabný pohled na část města a jezero Vakatipu. Je čas prvního loučení...tak "ahoj" Queenstown...třeba ještě někdy...??    

21. 11. 2011 | Mokrý pozdrav ze Zélandu

Prší a prší a prší….tady prý v jarní čas zcela běžné. Okolní hory ty vodou nacucané mraky jen tak nepustí. Takže pouze dva deštivé dny a pak opět náznak sluníčka patří k těm příznivým předpovědím. Nám to vlastně přišlo i vhod -na trénink to po těch 5 ti hodinách v horách stejně nebylo, vyrazili jsme na prohlídku Queenstownu,tedy hlavně do obchůdků, do místní mini ZOO, a druhý šedivý a mokrý den byl pro nás tak trochu „služební cestou“ – absolvovali jsme dopoledne dvě lekce v místním fitness (obě úplně plné!), RPM (což je náš Spinning) a CX 30, což byla tak trochu neznámá zkratka – a jak se nakonec ukázalo, i tohle cvičení už známe. Jen zkrácená verze na těch 30 min nás překvapila, ale na druhou stranu zaplať pánbůh za to – bylo to nepřetržité posilování břicha, zad, hýždí v dost pekelném tempu! Unavené tělo probralo krátké plavčo a regenerační bazének….no a bylo poledne. Umím si žít, co?  Na zítřek už plánuje bikování, tak snad se pozitivní předpověď počasí naplní.

21. 11. 2011 | Další „tváře“ jižního ostrova...

Tak máme další dny za sebou. Klasicky tu čas letí rychleji, než by člověk chtěl. A ještě si s námi začalo pohrávat i počasí. Nejprve přišlo přes noc výrazné ochlazení, vrcholky okolních hor pokryl čerstvý sníh. Byl to malebný pohled pro oko, ale ten den jsme dopolední trénink na kole odložili a vyrazili s Péťou na golf. Je tu několik golfových hřišť , kam můžete i když nevlastníte zelenou kartu, tak jsme obešli společně 9-ti jamkové hřiště. Já a golf…..no, tuhle kapitolku přeskočím. Ale bavili jsme se. Odpoledne už zas na svou „parketu“, krásné tři hodiny na xc trailech, co máme kousek od domu. Báječné poježdění, které se ale pořádně „zakousne“ do nohou ( což mě dost nahání obavy z blížícího se závodu – tam máme na singeltracích strávit ještě mnohem víc času). Další den a další hrátky zdejšího klimatu – silný a studený vítr, nebe plné mračounů-takže ideální čas na výlet, tentokrát autem na východní pobřeží, až do Dunedinu, kde nám opět Péťa jako správný průvodce naplánoval program….moje srdíčko zaplesalo při návštěvě čokoládovny Cadbury (samozřejmě ochutnávkou lahodné, čerstvé čokolády ), ale největší zážitek byla cesta na divokou pláž a setkání s několika lvouny a lachtaními mláďaty. Vydrželi jseme necelou hodinu pozorovat, fotit, natáčet, klima v tomto koutě jižního ostrova bylo hodně drsné, střídavý déšť, vichr, co podlamuje krok a občas nečekaně vmete písek od očí….a najednou na pár okamžiků vše zaleje slunce. Okamžiky, které stály za to. O den později byl v plánu dlouhý trénink a jako kdybychom si to vymodlili – ráno modrá obloha, teploměr se šplhal pomalu od 12 stupňů po kouskách výš…plán byl jasný – kola do auta, přiblížit se o 20km za město a pak dva traily v oblasti Skippers kaňonu. Mapa, kterou jsme si zakoupili v cykloobchodě měla i barevné označení náročnosti a jelikož už jsme měli vyzkoušené „easy“ traily poblíž dočasného domova, zvolili jsme si modrou, tedy střední obtžnost. Pravda, převýšení raději nikdo neuváděl, ale vrstevnice napovídaly, že by to neměl být žádný extrém. První část začala krátkým stoupáním a strmým sjezdem asi 3km dlouhým singeltrackem,jenž se napojil na štěrkovou cestu a ta nás vedla houpavě nad kaňonem, občas až zbytečně exponované výhledy, ale jinak paráda. Po dvou hodinách jsme byli na začátku druhého kola. Zde vyprávění zkrátím na faktické údaje, protože mi ještě při vzpomínce bolí nohy. Z cca 350 m.n.m jsme museli vyjet do 1350m.n.m. To by nebylo nic hrozného, kdyby to šlo VYJET. Následující 2h se stali téměř z 80% pochodovým cvičením, kdy jsme nespočetněkrát nasedli a sesedli z kola, s přibývající výškou a strmostí terénu už jen a jen tlačili, nechápajíc, jak to místní „kiwáci“ myslí. Nemysleli. Tedy nemyslel ten, kdo ho do mapy zakreslil. Nevěřili by jste, co udělá jedna blbě namalovaná šipka (resp. pět). Náš vybraný trail se měl jet obráceně !!! A to, co jsme pak z těch cílových 1350m.n.m jeli dolů, byla prašná cesta, kam se nechávají vyvézt autem. Good job ! Petře, já se ale na Tebe vůbec nezlobím, jak jsi to vymyslel )))) . Zhodnotili jsme to po 5h dřiny doma, v pohodlí…dobrá příprava na závod – snad už nás nic horšího nemůže potkat. Zvládli jsme i něco nafotit, tak bude vše popisující fotodokumentace :-)

16. 11. 2011 | New Zealand II.

Tak opět krátká zpráva z druhého konce světa. Po uvítacím paraglidu jsme trochu „zvolnili“ :-), zůstali při zemi. Ale i toto tvrzení je relativní, protože jsme vyrazili protočit nohy na kolech a navštívili nedalekou oblast s EASY singeltracky. Foťák zůstal doma, ale to určitě napravíme. Těžko popisovat naše první pocity… mě napadaly jen otázky typu Proč tu nebydlíme? Proč nejsem mladší? Proč jsem tu už nebyla dřív? Proč máme tak málo času? …spousta lidské práce, tvořivosti, přemýšlení, aby to bylo zábavné, pro dravce i méně odvážné, všude rozcestníky, orientační mapky… a ukáznění návštěvníci. Kde je cesta pro bikery, pěšák nejde, kde je spojovací a obousměrná, s úsměvem se vejdou, vyhnou všichni. Ach jo… a pak že to nejde. Takže první ochutnávka dopadla na výbornou, v příštích dnech nás čeká návštěva místního bikeparku, kam už určitě vezmeme i ten foťák. Máme za sebou i dva krásné výlety – itinerář i průvodce nám dělá Péťa s Lenku (když zrovna nemusí být v práci). Je tu k vidění spousta krásného, příroda mě bere dech, k tomu psaní nestačí, určitě připravím bohatou fotogalerii. Jedno dopoledne jsme strávili návštěvou a prohlídkou vinařské oblasti Gibbstown Wally Wines, kde produkují nejprestižnější vína N. Zélandu, samozřejmě s ochutnávkou, a protože Léňa v zdejší restauraci pracuje, domluvila nám další degustace a báječný oběd s překvapením : při servírování dezertu jsem dostala dortík se svíčkou, obsluha zazpívala Happy birthday a v češtině napsané přání k narozeninám :-). Jsou to zlatíčka. No a aby nám ty mňamky nezůstaly uložený na břiše, hned druhý den nás čekal 5ti hodinový trek z Glenorchy na Routeburn falls. Jenže nám zas pěkně vyhládlo, ale děti měli okamžitě bezvadné řešení a tak jsme večer navštívili vyhlášený Ferburger… a jak to dopadlo ani psát nemusím :-)). Teď už je ale nový den a tak vyrážíme do další akce.

13. 11. 2011 | Aklimatizace trochu jinak :)

Po desetihodinovém spánku (a že se mi tu krásně spalo :-) jsme se probudili do slunečného dne. U snídaně jsme si začali plánovat nějaký lehký aklimatizační pohyb, sbalili věci do auta na obhlídku okolí, jenže Péťa nás trochu překvapil. Ten nádherný slunečný den měl ještě jiné parametry (vysvětlení se nám dostalo o pár desítek minut později) a tak se během chvíle (tedy to už jsme jeli v autě) byl plán pozměněn (nikoliv námi :-)) a jeli jsme na sraz s jedním sympatickým chlapíkem ...který se věnuje paraglidingu. Vyvezli jsme se do místního zimního střediska Coronet Peak a krátce po 11 h už jsem stála připoutaná ve výzbroji, trochu podobné, jako byla na tandemový seskok. Vlastně jsem se ani nestačila bát... krátký rozběh a už jsme si to kroužili nad okolními štíty. Počasí bylo úžasný, stejně tak i termika byla (to říkal náš instruktor Petr) velmi příznivá, pohrával si s náma přes dvacet minut... stoupání, houpačka, vývrtky... no, žaludek se začal po chvíli bránit, ale zážitek báječný. Po mě šel na řadu Petr a vyslali jsme nakonec i juniora, i když pro něj pohoda - nebyl nováček, jako my. Takže adrenalinek hned první den, ale popravdě – nemusím to šponovat dál. I když místní agentury nabízí velké množství akcí, kdy už jen u shlédnutí promo videa, se mi potí ruce. A mezi námi – vypadá to, že i bikovaní po zdejších trailech bude dostatečně hodnotný prožitek.

12. 11. 2011 | Pozdrav z New Zélandu

Tak už jsme tu. Po dvoudenním cestování nás přivítal Queenstown, sice trochu chladnějším počasím, ale půvabnou přírodou. Zatím se rozkoukáváme, bojujeme s časovým posunem, Péťa s Lenkou nám připravili grilovačku, tak jsme ochutnali zélandský beefsteak a za chvíli jdeme spát... bude sedm večer a my se cítíme jak po nočním mejdánku - už třetím za sebou :)

30. 10. 2011 | Poslední závod letošní sezóny...teprve bude :)

Dny babího léta, letos mimořádně povedeného, udělaly z plánovaných závodů na přelomu září a října příjemně strávené dny. První byl v Říčanech, kde už čtvrtý rok za sebou pořádá parta nadšenců krásný cross country závod - Jurečkovská šlapka. V dnešní době, kdy se pořadatelé snaží spíš o masové akce maratonského typu, jsme se moc těšili. A oprávněně - byla připravená technická, hravá trať, namotaná kolem rybníka Jureček, kde bylo i závodní zázemí. Ženy měly samostatný start a jelikož se tou dobou konaly i jiné závody, konkurence nebyla velká a tak jsem si to báječně užila-systém start-cíl na prvním místě :)   O týden později Symbio cross country, opět poblíž Prahy, další okruhový závod, sice u mě s menší zdravotní indispozicí, ale úspěšně. Nebylo to zadarmo, naopak jsem na hladkých pláštích udělala v prvním kole technickou chybu a poroučela se v docela velké rychlosti na mokré trávě k zemi, pěkně smykem a pak po zádech jsem dofrčela až do kopřiv,na které mám alergii. Následující noc jsem skrz pekelné svědění téměř nespala. Ale to nic neubralo na spokojenosti, ten den jsme směřovali s Petrem ke stupňům třikrát - moje vítězství jsme podtrhli oba výhrami drobností v tombole :) Původně to mělo být příjemné zakončení sezóny, ale nakonec je vše jinak........

Loni jsem po doběhu do cíle Xterry na Hawaii (notně vyčerpaná), prohlásila, že další rok už ne. I kvůli nataženému úponu, který mi znemožnil delší čas běhat, jsem se pro letošek soustředila jen na bikové závody (a ráda:-), ale taky se trápila se zdravím. Nikoliv s úrazy (naštěstí), ale opakovaně antibitoka na záněty průdušek, boreliózu....byla to pro mě taková podivná sezóna. Ne, neúspěšná, ale i tak jsem se spíš těšila na poslední naplánované závody. Jenže je to nakonec jinak. Je konec října a já stále brázdím okolní lesy,snažím se držet formu. Závěr se posouvá - 9. listopadu odlétáme na Nový Zéland, kde se na konci měsíce, přesně 26.11. jede Mezinárodní mistrovství NZ v bikemaratonu. Závod je zařazený v kalendáři UCI, organizátoři slibují krásný, ale velmi těžký závod na 82km, kde 60km tvoří singeltracky. Uf...snad přežiju ! Ten výběr destinace není náhodný - spojení velké sportovní akce a setkání (po roce) s naším synkem, který tam dočasně žije...co víc komentovat :-)

21. 09. 2011 | Pražská radost

Pomalu doháním příspěvkové manko - už se dostávám k uplynulým dvěma víkendům :-), které jsem strávila v sedle kola a se startovním číslem.

První z nich "Trans brody" jsem jela poprvé, šlo o technicky obtížnější, ale pravý bikový závod, kdy asfaltové cesty sloužily opravdu jen k přejzdu do dalšího lesa, plného zatáček, kořenů a jak název závodu napovídá - četným brodům. Závod jsem si nesmírně užila a skončila v celkovém pořadí druhá, cca minutu za českou reprezentantkou, Jitkou Škarnitzlovou.

O týden později, tedy uplynulou sobotu, jsem v brzkých dopoledních hodinách rozhýbávala nohy v dejvických ulicích, abych se důkladně rozjela před tradiční Pražskou 50. Tento závod je můj "domovský" a ačkoliv na něm postrádám více technických míst, naučila jsem se jej jezdit, znám na trati svoje slabší místa a naopak vím, kde můžu své zkušenosti zužitkovat. Poslední tři ročníky se mi podařilo vyhrát absolutně v ženské kategorii, ale moc dobře vím, že zatímco, mě každý rok sil trošku ubývá, malým holkám to jde k duhu, konkurence se zvětšuje. Letos jsem věděla o 3-4 holčinách, s kterými budu bojovat. Po startu, v prvním stoupání jsem se pohybovala na 3, resp. 4 místě, ale věděla jsem, že nemůžu jet hned zkraje na 100 %, důležité bylo zachytit skupinu na konci třetího stoupání (ty kopce jdou krátce po sobě), kdy se vjíždí na větrnou část tratě. V těchto silovějších, ale rychlých úsecích mají pánové obecně vždy více sil a tak je pro nás, ženy, dobré se "zapojit" do jejich skupiny a držet se, co to jde. To moje dvě soupeřeky nezachytily a tak jsem se zabudovala na průběžně druhé pozici. Cítila jsem se dobře, i jsem střídala na špici - s cílem dojet skupinu s vedoucí ženou-byla na dohled. Zhruba v polovině závodu se to povedlo. Od té doby jsme jely pohromadě, občas jsem získala pár desítek metrů náskoku, ale nevydrželo to dlouho. Zbývalo necelých 10km do cíle a já horečně přemýšlela, kde zaútočit. Poslední 2km  ve sledu- delší sjezd, asi kilometr po rovině, 400m stoupání a následuje kilometrový sešup po asfaltu, s několikaostrými zatáčkami až do cíle. Věděla jsem, že jsem lepší v terénu, tak jsem to rozjela v sjezdu po louce v lese, získala asi 15 vteřin, poodjela jsme ještě s jedním závodníkem, tempo zcela naplno, kopec byl na 100%, potřebovala jsem ukázat sílu, závěrečný sjezd nebyl s vou. Uf.... konečně cíl a já projela moc šťastná na prvním místě ! Nakonec s minutovým náskokem :-) Ta radost.... bylo to velmi napínavé pro nás obě až do poslední chvíle, což v ženské kategorii nebývá zvykem. Prostě pořádné závodění-nejen silou, ale i hlavou. 

Teď doléčuji nachlazení - postupně prošlo celou naší rodinou, já byla naštěstí na řadě až po vítězné sobotě :-)  

19. 09. 2011 | Poprázdninové ohlednutí II.

Poslední týden v srpnu přišla na řadu konečně dovolená.  V „překladu“ to znamenalo, že jsme opustili Prahu i Špindl, kde přes léto máme pracovní povinnosti a vyrazili na pár dní přes Vysočinu do Jeseníků. Samozřejmě vybaveni  biky, věcmi na lezení a dalšími drobnostmi. Ta dovolenková pohoda spočívala v tom, že nám bylo jedno, kolik času kde strávíme. Pár vytipovaných penzionů, resp. hotelů k bydlení, pro jistotu i spacáky a stan. Na Vysočině jsme si chtěli ještě projet závodní trať nedávno konaného světového poháru v Novém městě, která je na mnoha místech technickým oříškem.

A pak konečně na vlastní kůži poznat Rychlebské stezky, což jsou víc jak tři desítky kilometrů technických singeltracků, s lávkami, kameny, klopenkami, vybudované v krásném prostředí Jeseníku. Užili jsme si obojího náležitě, téměř bez následků... lehké odřeninky se nepočítají :-). 

Při cestě zpět jsme si ještě vyšlápli 12ti kilometrové stoupání k přečerpávací vodní elektrárně Dlouhé stráně, která je mimochodem zařazená mezi 7 největších divů ČR. 

Pak ještě návštěva v bikeparku Kouty – v této vesnici je nově vznikající turistické středisko, které má velké ambice se stát jedním z největších a nejmodernějších zimních center v ČR. Nová šestisedačková lanovka, nově vybudované sjezdové tratě, ve výstavbě i ubytovací zařízení... a v neposlední řadě radostné pro nás – pro letní řádění velmi hravé tratě na DH ježdění. Vypůjčili jsme si kola, užili si to (ó, jak příjemná změna lanovkou nahoru... žádné šlapání :-)).

Každý den jsme byli na kole, občas dvakrát, i nějaké skalky jsme zlezli, nádherné letní počasí umocnilo naši spokojenost. V Jeseníkách se mi tak líbilo, že jsem se tam o týden později ještě vrátila, společně s pár lidmi z fitka – nejprve sobotní závod Priessnitzova 50, druhý den jsem se stala průvodcem na Rychlebských stezkách.  Moc se nám tu líbilo a je tu k poznání daleko víc, než jsme stihli, tak myslím, že je dost důvodů k návratu.

13. 09. 2011 | Poprázdninové ohlédnutí..... část I.

Uběhla pěkná spousta času od zdejšího posledního příspěvku a tak je i o čem psát :) Po přeléčení "borky" antibiotiky jsem se už těšila na normální režim a taky na závody. V mém kalendáři jsem musela letos právě kvůli zdravotním důvodům vyškrtnout několik oblíbených... Pokud čas dovolil, užívala jsem si čerstvého vzduchu v Krkonoších, sportování už začalo mít charakter cíleného tréninku, musím říct, že ať na biku nebo na silničním kole – oproti domácímu prostředí mi tady v horách přijde vše mnohem zábavnější, o bezpečnosti nemluvě. Když už zmiňuji ty "zábavy" – od místních horalů jsme okoukali nenápadnou kondiční "lahůdku" – chůzi s hůlkama - sjezdovkou nahoru. Na čas, samozřejmě:) A jelikož chůze z kopce dolů je náročnější, jezdí se lanovkou. A ta má interval jízdy 1x za půl hodiny, takže jsme se "hecovali" kdo jak pozdě odspodu vyrazí..protože stihnout chtěli všichni. A tak se ze svižné vycházky občas staly pěkné dostihy, kdy jsme lapajíc po dechu hypnotizovali hodiny na horní stanici lanovky a modlili se, aby páni vlekaři měli pro naše opoždění pochopení (mluvím o desítkách vteřin, víc ani náhodou! ). Postřeh pro zkušenější sportovce: ačkoliv zdoláte za necelou půlhodinu přes 400 výškových metrů, svalové následky (bolavá stehna) jsou výrazně příznivější, než při klasickém běhu, hůlky v rukou udělají velký kus práce. Zkoušeli jsme obojí.

Srpnové zážitky.

TREK MTB Krakatit aneb Dvě se perou a třetí se směje :-)

První víkend, přesně 6. 8. jsem se po dlouhé, šestitýdenní pauze opět postavila na start, tentokrát pořádně terénního závodu KRAKATIT. Počasí víc než luxusní, sluníčko a teplo, jen předchozí průtrže udělali z brdskými kopci své. Bylo poměrně hodně bláta, které udělalo trať ještě víc náročnou. Věděla jsem o konkurenci na startu, ale bylo mi jasné, že musím jet s rezervou, abych vydržela. Dvě třetiny závodu jsem se pohybovala na třetím místě, s nevelkou ztrátou na holky přede mnou. Technika mě bavila, necelých 10km před cílem jsem dojela holčinu na druhém místě, sil bylo dost, poslední kopec a sjezd do cíle. Spokojenost umocnilo vítání speakra, že přijíždí do cíle první žena. Uau.. JÁ..? Ano, defekt totiž zastavil i mou druhou soupeřku, které jsem si na trati nevšimla.

Merida BIKE Vysočina: 3 v 1 (tři zážitky v jednom víkendu)

Přesně v půli srpna se konal v Novém městě na Moravě veliký svátek cyklistiky. Čechy hostili světovou špičku bikingu, konal se zde SP v cross country, které bylo i mojí velkou láskou. Zároveň byl připraven i závod maratonský, tak jsme už v předstihu utvořili ve fitku početnou skupinu a vydali se na zážitkový víkend. Opravdu se vše vydařilo. Bydlení ve velmi příjemném penzionu, s bazénem, venkovním grilem nemělo chybu. Maratónský závod se v podstatě povedl také nám všem, jen počasí trochu zazlobilo a prověřilo naší morálku – rozjíždět se 30 min před startem v dešti, s vyhlídkou na další dvě hodiny podobného není nic moc. Finále pobytu nás čekalo v neděli, kdy jsme se zapojili mezi tisíce fanoušků a dívali se, jak bravurně zvládají jízdu v terénu Ti nejlepší. A ten úplně NEJ byl náš Jaroslav Kulhavý, v tuhle chvíli již i čerstvý mistr světa, těžko pospat atmosféru, kterou tam příznivci mountainbikingu vytvořili. Jak jsem na začátku zmiňovala, cross country, tedy jízda na technickém okruhu, byla dříve mojí hlavní závodní disciplínou a tak jsem využila možnosti si na trati SP potrénovat. Zůstali jsme na Vysočině do pondělí a pěkně odpočatí jsme vyrazili "ochutnat" místa zvaná Tobogán, ACDC, Rock ´n Roll ... no, máme důvod se sem ještě vrátit :-)

Ráda bych pokračovala v pozitivním vyprávění, ale můj "rozlet" přibrzdila pro změnu nemoc. Hned den po návratu z Vysočiny jsem ulehla s nepříjemným zánětem nosohltanu, trošku s komplikacemi, takže nezbyla jiná možnost než opět antibiotika. Holt ten sobotní deštík zanechal následky. Ale i tak to stálo za to a navíc stačil týden a bylo líp.

Jsem s psaním teprve v půli srpna, takže ještě mám něco v zásobě :-) ...brzy pro Vás, moji věrní čtenáři dopíšu.

Kája

11. 07. 2011 | Tento způsob léta zdá se..... :(

Po delším čase opět pár řádek pro Vás. Nu - co napsat....Titulek neznamená z mé strany nářky nad počasím. I když jsem si právě uvařila horký čaj neb sedím u nootebooku, v špindlerovském bytě a z poza otevřeného okna proudí svěží chladný horský vzduch. Před chvíli ustal déšť a je slabě nad 10 stupňů. Na to si ale nestěžuju. Mětotiž  letošní léto začalo antibiotikovou léčbou boreliózy. Zatím na 3 týdny. Ale jsem pryý imunitně odolná, tak by to mohlo stačit. Jenže už mi to pomalu HLAVA NEBERE !!! Vlastně ano...moje milé přítelkyně z fitka, které byly svědky dvou květnových průšvihů (nejprve odcizená kola a pak ukradené celé auto), říkaly, že průšvihy chodí po třech. Tak jsme hledaly ten třetí...v čase minulém, logicky...Něco málo se našlo, ale myslím, že až tato záležitost tu "silnou trojku" doplní. O těch dvou klíšťatech moc dobře vím, byli jsme spolu v kontaktu přesně 14. května, jedno mi nechalo památku. Ale je v tom, doufám, i něco pozitivního. Moje pocity v posledních třech červnových týdnech, kdy jsem se snažila i o závodní činnost, nestál za moc. Nejprve chřipkové pocity, pak velká únava, neustálá ospalost...nebyla jsem v pohodě. A i co se týče závodění, to bylo jedno velké trápení - aniž bych věděla proč. Už své tělo za ta léta sportování znám velmi dobře a tak jsem nemohla najít důvod, proč při závodě na Lipně a pak o týdenpozději i na mé velmi oblébené trati na Vinařské 50, nejsem schopna jet alespoň svůj standart. To, že jsem vybojovala...no vhodnější výraz by byl "že jsem se protápila" k vítězství ve své kategorii, mě příliš neuspokojilo a byla to přehlídka mé vůle, než umu a síly. Ale i to se počítá... Nicméně se moc těším na lepší zítřky :-)) Teď mám povolené jen pomalé výlety, jezdím pečlivě s měřičem TF, v kurzu jsou tři nejlehčí převody, když přijde kopec, a taky je prostor pro jiné aktivity, i když stejně ve všem hledám udržení kondice :-)  Vám všem, kdo jste sem opět zavítali, přeji hezké prázdninové zážitky, ať už v sedle kol, koní....nebo jen tak pěšmo,opět sem vložím pár fotek, jen co je získám od přátel, s kterými jsemse potkala na Lipně a pak tento týden, ve Špindlerové mlýně. Zdraví Vás   Kája

PS. Léto je čas na uvolnění i získávání nových zážitků....jděte do toho, ať už si pohráváte s myšlenkou vyzkoušet tandemový paraglaiding, sjezdové kolo e nabo třeba ferraty... funguje to!  Fajn pocit z něčeho  nového nebo špetka adrenalinu - obojí Vám dobije to baterky..aspoň na chvíli :-)   

31. 05. 2011 | Mrzutý čas.....

Další příspěvěk. A další zážitek. Tentokrát ale z kategorie těch, po kterých netoužíme. Jsou chvíle, kdy ....zůstane člověku rozum stát.

V sobotní poledne jsme zavítali na pohodový závod, který byl situován poblíž libercké ZOO. Šlo o netradiční, ale zábavné pojetí - kratičká časovka do vrchu, pak po krátké pauze následuje okruhový závod, opět přibližně na půl hodiny. Přijeli jsme ve dvou, našli místo v řadě aut zhruba 100m od startu-takže ideální místo. Tohle slovní spojení si budu pamatovat hodně dlouho. Start..už si to uháním do kopce, nohy pálí, ale docela to jede, brzy umazávám vteřinky z náskoku borce, co startoval půl minuty přede mnou. Cíl - jako všichni lapám po dechu, rychle terénem dolů, připravit se na start cross country. Moje cesta vede k autu, kde si chci rychle doplnit energii PowerBar gelem. V závodním naladění se dívám a .....auto tu NENÍ !!! Nebudu dál napínat, za pár minut mi kamarádka a organizátorka závodu volá místní policii  už víme, že se nejdná o odtah, ale o kráděž ! Během 12 minut nějací gauneři prostě odjeli naším autem, se všema věcma. Stáli jsme na ulici jen v cyklistickém a (naštěstí) s kolem pod zadkem. První, co nás napadalo (tedy hned po prvotním šoku, který se logicky dostavil), byla možnost lokalizovat auto díky našim zapnutým mobilům. Bohužel......ačkoliv policisté vědí, že se konkrétně Octavie v Liberci hodně kradou a putují za hranice, nemají ze zákona  možnost lokalizace přes mobil využívat. Před časem odsouhlaseno poslanci kvůli ochraně soukromí. S přibývajícím časem naděje na nalezení odcizeného auta a nebo aspoň tašek se sportovními i osobními věcmi ubývala. Hodina na policejním okrsku a sepisování protokolu byla z našeho pohledu už vlastně zbytečnost.  

Popisovat dlouze pocity je zbytečné. Je neskutečné, co si "lidi" za bílého dne, v poměrně rušné ulici, dovolí a jak málo jim k takové lupárně stačí času. A pak....bezmoc a beznaděj - při pozorování, jakými prostředky se tyto krádeže řeší. Respektive ...neřeší. Tak to je dnes vše......snad brzy zase tady - a s něčím pozitivnějším.

PS. Přeci jen něco..minulý týden jsem si užila krásný bikový závod-Jičínskou 50, pečlivě vybraná trasa, skoro žádný nudný asfalt, bezvadná organizace, servis pro závodníky.... Navíc se mi zadařilo a "ochutnala" jsem si hned v prvním letošním závodě vítězství.     

 

18. 05. 2011 | Měsíc plný zážitků.... :-)

Je to víc jak 5 týdnů, co jsem psala o tréninkovém pobytu na Mallorce, pomalu plánovala závodění, včetně akce i pro naší partičku z fitka. Nakonec to dopadlo vše trochu jinak, ale o zážitky rozhodně nebyla nouze. Ať příjemné nebo ty mrzutější...  Ale i o tom je život. Šup nahoru, šup dolu…

Začalo to po hned po návratu, kdy jsem musela brát opět antibiotika. Nucené volno jsem tedy využila k plánovanému menšímu chirurgickému zákroku (za lepší zítřky :-), slunečné velikonoční svátky patřily rekonvalescenci, namísto hltání silničních kilometrů jsme vyrazili do ZOO, což byl sice hezky myšlený nápad naší dcerky, leč podobně uvažovalo tu sobotu víc jak 12 tisíc návštěvníků. Další dny už jsem naskočila do sportovního režimu, pár dní strávila pěkně na horách, ve Špindlerově mlýně, kde je po zimě báječný klid, čistý vzduch a kopců kolik si člověk zamane. Při návratu z jednoho tréninku jsem zahlídla inzerci na projížďky na koni. Inspirovaná mojí starší sestřičkou, která už si to vyzkoušela, jsem dlouho neváhala a za pár hodin už sem byla v sedle. Moje kobylka Romča byla nejzlatější, sluncem zalitá krajina Benecka můj dojem jen umocnila. Blížil se dopředu plánovaný víkend s partičkou na Moravě – v sobotu maraton, pak přejezd na Rychlebské stezky na vyhlášenou binovačku. Enže-nebylo mi přáno – dva dny před odjezdem jsem na lehkém tréninku, v jednom dost technickém sjezdíku trochu smolně (nebo že by nešikovně..?? :-)) spadla a přivodila si výron v kotníku, resp natáhla šlachy. Dva dny úplný klid, jen ledování, pak už mi stav dovolil alespoň lehce na silničním kole. Takže bikové závody zase nic… ale to doženu. V uplynulém víkendu už to na něco lehčího vypadalo, ale předcházel tomu pátek, 13. – a ačkoliv nejsem pověrčivá, tentokrát se to naplnilo. Nějací lumpové ukradli z auta 3 DH kola, která měly směřovat do špindlerovské půjčovny, jenž Petr provozuje. Byl to tak mrzutý den, že jsem potřebovala prožít něco hodně pozitivního. A tak to zas byla otázka krátké chvíle, než jsem zavolala kamarádovi, s kterým jsem měla předběžně domluvený tandemový seskok. Domluva – to jde snadno. Ale od chvíle, kdy jsem se dozvěděla hodinu seskoku, mi začalo být docela ouzko. Bála jsem se opravdu docela hodně. Ale jak mi říkal Emil Franěk, můj kamarád a průvodce nebeským letem, strach je biologická záležitost, to musí být, ale přejde a užiješ si to. A měl pravdu. Byl to neskutečně krásný, adrenalinový a emotivní zážitek. To nemá cenu popisovat, to se musí prožít. Tu volnost při minutovém volném pádu, to absolutní ticho, když už Vás nese padák… jéje. Už po několikáté si pouštím svůj videozáznam a užívám si to znovu a znovu…. Že by pro velký úspěch opakovačka ? :-) No – ale teď zas zpátky „na zem“ …už jsem absolvovala pár tréninku v sedle a o víkendu snad konečně na start s číslem.

Kája

PS1: Fotky budou v galerii.
PS2: Velké poděkování mým nejzlatějším instruktorům, kteří mi seskok věnovali. Až se společně mrkneme na DVD, uvidíte, jak Vám křičím ve volném pádu „DĚKUJU“!!

05. 04. 2011 | Moje milovaná Mallorka...

Je úterý odpoledne a tyhle řádky píšu už v „poklidu“ domova.  Do odletu z Mallorky  jsem žádný report nestihla - je to totiž  opakující se situace : poslední dva dny pobytu utečou mnohem rychleji, než ty předchozí. ….vždycky.

Zdolala jsem ho.  Letos mi vrchol majestátného Puig Majoru neunikl. Asi jsem si to hodně přála :-). Po dnech, kdy jsem se trápila s virózou ( a protože jsem nebyla vzorně ležící pacient, bylo to se mnou jak na houpačce), mi zbývala neděle jako poslední možnost, kdy na dlouhý a těžký trénink vyrazit. Záměrně píšu trénink, protože mi nešlo o to na ten kopec jen tak vyjet, jako turista „jen co noha nohu mine“.  Probudila jsem se do příjemně svěžího rána, sluníčko bylo v lehkém oparu, což slibovalo teplý nikoliv však vedrem vyčerpávající den. I moje tělo se zdálo připravené.  Tradiční předsnídaňový strečink, pak načerpání energie v hotelové restauraci a honem se připravit k odjezdu.  Po předchozí zkušenosti jsem tentokrát vyrazila o pár minut před skupinou, abych první kilometry rozjela v poklidu podle sebe a otestovala se.  I když jsme předchozí den jeli 120 kilometrový trénink (ale v rovinách), věděla jsem velmi brzy , že to dnes půjde!  Na 15 kilometru jsme měli sraz s dalšími 4 z naší party (a já navzdory propočtům čekala déle-což bylo dobré znamení)-naše cesty se brzo rozdělily-směrem k Puig Majoru jsme se vydali jen ve dvou.  První delší stoupání do sedla Solleru jsem měla v paměti z čtvrtka, kdy jsem pěkně protrápila. Teď to bylo úplně jiné.  Na vršku rychle foto a už sešup do údolí, k moři, kde nás čekal  13 kilometrový výjezd. Zalovila jsem v již zaprášených vzpomínkách, starých …tuším že 8 nebo 9 let, kdy jsem tu jela naposledy, zařadila převod a jako stroj stoupala nahoru.  Průměrný skon je 6,4 %...cesta trvá necelou hodinu, občas jsou krásné rozhledy, občas to bolí…. Prostě „jaký si to uděláš, takový to máš“ J.  Mačkám mezičas, utírám rukavicí upocenou tvář, zdravím se s kolegy-cyklisty, kteří pózují za tunelem, který ukončuje dlouhé stoupání . A je to. Horské ticho, skalnaté svahy kolem, tyrkysově modré jezero s desítkami racků – to je odměna pro každého, kdo se sem vyšplhá.  Následuje dlouhý sjezd po hlaďoučkém asfaltu, ale moc dobře vím, že nohy musí pár set výškových metrů vstřebat. Den je jak malovaný, ještě několikrát zastavíme a fotíme, je nutné doplnit i pití, v podvečer – po šesti hodinách v sedle jsme zpět na hotelu. Necelých 170 km a 2 280 nastoupaných metrů.  Bazén na schlazení, strečink, sdílení zážitků s ostatními. Končí den – mám „splněno“a zářím jak sluníčko.  Jak málo stačí ke spokojenosti…. Cože? Co to píšu?  “jak málo“..? :-)

PS. Zážitek navíc … Představte si upocené cyklisty, jak klapají v tretrách po mramorové podlaze napohled velmi slušné restaurace, v ruce dva bidony, sáček s iontovým nápojem, kupují si dvě Coca Coly, potřebují čistou vodu. Usměvavý postarší číšník za barem ochotně natočí vodu, přinese Colu-zeptá se, odkud a kam jedeme, vysekne poklonu za zdolání Puig Majoru a s nadšením nám pár minut vysvětluje a také píše, jak se správně španělsky některá města a místa vyslovují. Pak ještě překládá své jméno a také restaurace ( vyklube se z něj majitel), popřeje šťastnou cestu….to prostě potěší.

31. 03. 2011 | K čemu jsou ještě dobrý SUUNTA….

Chtěla jsem v tuhle chvíli psát o krásných zážitcích s plánované etapy na nejvyšší vrchol Mallorky, ale vše dopadlo nakonec trochu jinak. Pár dní bojuju s nachlazením, ani dnes při pravidelném ranním strečinku jsem nevynechala kloktání slanou, mořskou vodou, což ale nezabralo na moje neustálé pokašlávání. Jenže ve skupině byla správná bojová nálada, u snídaně jsme řešili tempo, počasí, směr větru při návratu-na smíšené pocity jsem na chvíli zapomněla. První signál, že je „cosi“ trochu jinak (se mnou), byl už při čekání před hotelem. Nastartovaný sportester mi ukazoval zvýšenou tepovku, než obvykle mívám….jenže jsem trénink moc chtěla jet a tak to obratně připsala na vrub ranní kávičce a dobíhajícímu účinku kofeinu. Bylo teplo, nohy v prvních kilometrech poslouchaly, spíš jsem se musela brzdit v tempu-s výhledem na to, co nás čekalo. Vše se nakonec rozhodlo v prvním vážnějším stoupání , měla jsem záměr si hlídat svou TF a tak jsem odřazovala až převody došly, nic lehčího už „v nabídce“ nebylo… a tepy stoupaly k 90 % maxima. Při dosažení sedla pod Sollerem, což bylo poslední možné místo normálního návratu, jsem se musela k situaci postavit rozumně – a zvolit cestu zpět domů, do hotelu. Parta pokračovala dál, za vytyčeným Puig Majorem, já po cestě zpět trochu záviděla, ale následné vyhodnocení i tak téměř 100 kilometrové jízdy v „Training SUUNTO manageru“ mi ukázalo, že jsem se rozhodla správně. Vysoké tepy a naproti tomu velmi malá spotřeba kyslíku, ventilace, vypočtený EPOC, srovnání s jinými jízdami, které z časti vedly shodnou trasou – čísla byla všeříkající. Ono je to s námi sportovci totiž trochu těžké, když zapojíme vůli a ctižádost, dokážeme signály nemoci tak nějak potlačit. A tak doufám, že se dám brzo do kupy (a hodinky mi to potvrdí ) a stihnu ještě nějaký trénink v super podmínkách, které Mallorka nabízí.

30. 03. 2011 | Pozdravy z Mallorky....

Interval příspěvků na osobní web se navýšil na periodu 1x za měsíc….a to mám v tuhle chvíli docela „honičku“  . Je předposlední březnový den a ten trávím, stejně jako loni, v přívětivém klimatu ostrova Mallorca. Cíl jasný-dle cyklistického slengu : „natočit kvalitní kliometry“. Letos je nás početnější skupina - a co je hodně příznivé, jsme výkonnostně docela vyrovnaní. Tak mám bezvadné sparing partnery, tréninky jsou svižné, v rovinatých etapách, které byly od 120 do 155 km , jsme jezdili slušný rychlostní průměr, v kopcovitých to bylo zas motivující zabojovat, když už nohy bolely. Dnes, ve středu, je volnější den, všichni ladíme na zítřejší etapu, která bude z pohledu nastoupaných metrů nejnáročnější –jedeme zdolat vrchol Puig Major, nejvyšší horu zdejšího ostrova. Čeká nás přes 2200 výškových metrů a cca 140 km, podle toho, kudy se budeme vracet domů, do hotelu. Možná to pro mnohé cyklisty není ohromující, ale nám se už pěkně střádá únava, trochu sil také ubírá bacil, co koluje mezi námi (střídavě pokašláváme, imunitu se snažíme posílit kilogramy přírodních vitamínů). Tak se zde brzy ozvu s - doufám – dalšími příjemnými zážitky.

04. 02. 2011 | Lednové ohlédnutí

To nám ten čas letí.... popravdě - vnímala jsem absenci vkládání příspěvků sem, na tyto stránky, ale že je poslední zpráva stará téměř 6 týdnů - to mě až překvapilo!  Nenudím se, to opravdu ne :) , ale o práci psát nebudu. Přelom roku i další lednové víkendy jsem užívala bydlení na horách, luxusní sněhové nadílky -a ač preferuji z běžeckých stylů volnou techniku,tedy skate, letos nešlo v mnoha případech odolat nejideálnějším podmínkám na klasiku, kdy se "modrý extra" postaral o tutový doraz. A tak jsem si užívala vyříznuté stopy v jizerských lesích i pláních, o 50ti kilometrové tréninky nebyla nouze, prostě jsem si letos klasiku hodně oblíbila. Můj lyžařský "rozlet" ale zastavila v půli ledna protivná chřipka, resp. po týdenní léčbě se přidaly komplikace s dýchacími cestami a nakonec jsem musela vše doléčit antibiotiky. To už byl téměř konec ledna,tak pozvolna zase zpět k trochu systematickému sportování. Tělo je potvora - rychle zlenoší ! Ale motivaci mám - v březnu se chystáme na Mallorku, takže je potřeba se trochu připravit, aby si to tam člověk mohl pěkně užít (myšleno zejména v sedle kola :) . Takže kromě lyžování zas válčím na válcích a zažívám si stereotyp šlapání. Ale ještě před tím mě čekají zajímavé akce: mám pozvání od sponzora na testování běžek zn. Salomon, špičkových modelů na r. 2012, o týden později zas mezi prima partu do jičínského fitka na spinningový maraton, kde bych měla kromě vedení jízdy i povyprávět a promítat fotky z Hawaie, a ke konci měsíce mám v plánu jet lyžařské závody ve skiatlonu´- 5km klasicky a 5km volně, tady  "u nás", na Bedřichově. Taková malá sázka ve naší sportovní skupině....tak snad bude dobré počasí....kéž by zas na ten modrý extra !!      

01. 01. 2011 | PF 2011

Pevné zdraví a spoustu pohodových dní po celý rok 2011 všem, co sem nakouknou :)  přeje Kája

 

Archiv aktualit

2010 | 2009 | 2008 | 2007 | 2006 | 2005 | 2004 | 2003 | 2002 | 2001